Pán prstenů: Společenstvo prstenu
Do kina můžete jít na příběh, do kina můžete jít na obrázky, do kina můžete jít z nudy. Pán prstenů vám s menšími odchylkami splní všechny tužby, ale pozor, nesrovnávejte film s propracovaností knihy!
Kam dosahovala Tolkienova vypravěčská profesionalita, tam se natahuje schopnost Petera Jacksona podávat literární krajiny osobitým vizuálním stylem, který formuje Středozemí přesně podle představ miliónů čtenářů na celém světě. Během své téměř padesátileté existence vytvořila trilogie Pán prstenů vlastní kulturu s vůdčími ilustrátory Alanem Leem, Tedem Nasmithem, Tonym Galuidim nebo Johnem Howem. Praktický Jackson vyňal všechny výrazné grafické motivy, zkonzultoval je s fanoušky po celém světě prostřednictvím internetu a s ohromujícím efektem je pak použil ve svém filmu - není nad to vidět Argonath, Pilíře králů, jak se zvedají v úplně stejné podobě jako na ilustracích, nebo bránu do Morie jako z pera Alana Leeho vypadlou. Stejným způsobem vytvořil kostýmy a vybral herce - nedá se říci, že by Gandalf kdy vypadal gandalfovitěji nebo že by Bilbo nevypadal jako Bilbo, jejich podoby zapadnou přesně do vymezených škatulek.
Pakliže knižního Pána prstenů neznáte, čeká vás dobrodružný výpravný příběh o putování skupiny spasitelů za zničením ďábelského prstenu, který kdysi dávno ukoval temný pán Sauron v Hoře osudu a jedině v ní se prsten dá opět roztavit. S hobitem (malý pohodlný člověk neboli půlčík, narážka na měšťácké Angličany) Frodem se vydávají jeho tři druhové a skupina složená ze zástupců místních ras: elf Legolas, trpaslík Gimli, válečník Boromir, čaroděj Gandalf a potomek lidských králů, Aragorn. Pozornost kamery je nevyvážená a několik minut nebývá po trpaslíkovi nebo elfovi ani vidu, zatímco Frodo nebo Aragorn okupují přední místo. Znáte-li knihy, budete velmi zklamáni. Přepis je zřetelně nedotažený, protože se snaží do 165 minut naskládat čtyři sta románových stran - a to dost dobře nejde. Podle počtu vystřižených scén to vypadá, jako by snímek byl jen chudším bratříčkem knihy a poetika z něj byla chirurgicky odstraněna. Neuvidíte proto mrazivé Mohylové vrchy ani veselého Toma Bombadila, neuvidíte první setkání hobitů s elfy a ani kamenné zlobry, pozůstatek Bilbova dobrodružství z Hobita. Na jiných místech jsou scény přidány (fantastický souboj Gandalfa a Sarumana) nebo drobně upraveny, stejně se filmaři nezbavili prachsprosté vyprávěcí šablony "a pak se stalo tohle a pak se stalo tohle a pak se stalo tohle" s otevřeným koncem, který už patří do druhého dílu trilogie, do Dvou věží.
Střih scén se dostal do rukou šílenému střihači, který má zřejmě rád nekonečné videoklipy a dlouhé panoramatické záběry vidí jako dílo Satanovo. Jackson točil všechny scény v krásné přírodě Nového Zélandu, ale nepodařilo se mu vyzdvihnout působivou scenérii ve stylu Sedmi let v Tibetu . Namísto toho seká jeden záběr za druhým, dokonce i v dialozích, které jsou navíc zabírány z detailu na mluvčího. Když se vám takhle fázovaně prostřihá rozhovor Gandalfa s Bilbem, tak získáte zdravý základ pro epilepsii anebo si zoufale budete přát Spielbergův nebo Zemeckisův způsob vyprávění. Mladším divákům uvyklým na rychlé akční sekvence a počítačové hry se film bude líbit, ale těm usazenějším může přijít zbytečně roztříštěný. Když dojde na konec hrdinů, je Jackson nenapravitelným trubadúrem: opěvuje jejich heroickou smrt tak působivými obrazy, až se srdce ustrne i tomu nejzavilejšímu nepříteli fantasy.
Osobnost režiséra, známého kousky Vesmírní kanibalové a Živí mrtví (po právu se naskýtá otázka, PROČ ho k Pánu prstenů vůbec připustili a JAK je možné, že ho nezkazil), se projevila v několika málo záběrech, kdy se dobré postavy přerodí ve ztělesnění zla - a v takových chvílích připomíná mrazení v zádech, že to s pohádkovostí není tak jednoduché a pod líbivými obrázky se ukrývá mnohem temnější základ. Výčet hororových bestií pokračuje přes slizké orky, troly a zlobra až po Devítku, Sauronovi přízračné jezdce pátrající po prstenu, a co je nejzajímavější, oni opravdu fungují strašidelně. Když se objeví, nejraději byste zalezli pod sedadlo a počkali, až se přeženou kolem. Se stávajícími počítačovými efekty už ani nemá cenu rozlišovat, co přesně na tom počítači vymodelováno bylo a co ne. Herci hobitů byli například zmenšováni, a přesto působí reálně, což je zdůrazněno občasnými záběry kamery z jejich perspektivy. Použité techniky jsou z pohledu ILM primitivní, ale stále dost působivé a aspoň tolik nesají z rozpočtu - vznikaly v Jacksonově trikové firmě WETA a ta je známá schopností velké muziky za málo peněz. Ono to na Novém Zélandu asi ani jinak nejde.
Hudební doprovod Howarda Shorea má daleko do oslavných koncertů Roszy nebo Steinera, plní však svoji funkci dobře a v několika případech dokonce viditelně vykračuje přes rámec filmu a upoutává na sebe větší pozornost než samotný obraz - to je případ dunivého sestupu do Morie. Jerry Goldsmith nebo Basil Poledouris by možná dokázali ve svých lepších letech vytvořit něco podobného. Zcela jasný přínos snímku je v pozdvižení fantasy žánru z bahna Conanů a Dračích doupat do světla novodobé pohádky s literárním základem.
Nechápejte tato slova jako negativismus, ale pro mýtický literární příběh se hodí trochu jiný styl než pro hollywoodské rychlokvašky typu Mumie 2. Mimochodem úvod Pána prstenů je mnohem chytlavější než ten v obou Mumiích. A celkově se jedná o sladkost, která dohromady s Harry Potterem a Epizodou 2 znamená opětovné zaplnění kin až po střechu. Jen tak dál!
Související odkazy
Pán prstenů: Společenstvo prstenu (The Lord of the Rings: Fellowship of the Ring, USA 2001)
Hrají : Elijah Wood (Frodo), Ian Holm (Bilbo), Ian McKellen (Gandalf), Sean Bean (Boromir), Viggo Mortensen (Aragorn), Cate Blanchetová (Galadriel), Liv Tylerová (Arven)
Scénář : Frances Walsh, Phillipa Boyensová, Peter Jackson
Kamera : Andrew Lesnie
Hudba : Howard Shore
Režie : Peter Jackson
165 minut, titulky, v kinech od 10. ledna 2002
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
