Osudy Prokopa Petra Siostrzonka. Rozhlasové vzpomínání břevnovského arciopata

Jak už jeho příjmení napovídá, Prokop Petr Siostrzonek pochází ze Slezska. Své dětství a mládí prožil v Českém Těšíně, odmalička ministroval v kostele, zpíval ve schole, chodil do výuky náboženství, učil se hrát na klarinet a hrál v orchestrech. Zdejší „teren razovity“, jak o něm zpívá Jaromír Nohavica, a výrazné osobnosti kněží v Kostele Božského Srdce Páně poskytovaly mnoho podnětů k úvahám a zkoumání náboženských, kulturních, historických kořenů a dodnes citlivých souvislostí zdejšího života. Důležitá pro něj už tehdy byla krása bohoslužby, zpěvu, umění, což je blízké i benediktinům, o které se začal více zajímat, ač v tehdejší době byla příslušnost k řeholním řádům tajná, protože byly od roku 1950 komunistickým režimem zakázány.

Čtěte také

Život časový a nadčasový. Osudy kněze a premonstráta Miloslava Fialy

Pro duchovní cestu se Petr Siostrzonek rozhodl 5. července roku 1975, na svátek sv. Cyrila a Metoděje. Rodiče mu řekli: „Vyber si co chceš, dělej co chceš, ale dělej to pořádně.“ Od podání přihlášky na Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu v Litoměřicích nejednou obhajoval své rozhodnutí. Jako „třídní nepřítel“ musel absolvovat povinnou dvouletou vojenskou službou, kde si sáhl až na dno svých sil, ale také, protože uměl psát na stroji, přepisoval přísně tajné dokumenty. Tajné byly i jeho slavné sliby benediktinskému řádu – břevnovský opat Anastáz Opasek mu tehdy z exilu poslal vzkazem nové jméno: „Pozdravuj též Prokopa.“

Po sametové revoluci se benediktinská komunita vrací do břevnovského kláštera a nasloucháním, modlitbou a prací navrací s arciopatem Prokopem významnému místu českých dějin jeho dávnou slávu a krásu.