Osudy Oldřicha Hamery

Zážitky Oldřicha Hamery (1944) by bez nadsázky vydaly na deset bestselerů. Když začne vyprávět, neubráníte se slzám smíchu i dojetí. Třikrát už umřel a po špitálech strávil na dva a půl tisíce dnů. Přesto člověk snadno propadne dojmu, že žil a žije víc než většina z nás.

Oldřich Hamera se narodil v Úvalech, kde měl jeho děda instalatérskou firmu. Po válce se s rodiči přestěhovali do pražské Libně. Hamerův otec byl spolumajitelem továrny na barvy a to bylo po roce 1948 přičteno k tíži celé jeho rodině. Dalších čtyřicet let tak žil Oldřich s cejchem třídního nepřítele.

Už od mládí se zajímal o mineralogii, paleontologii, archeologii a geologii. Žádný z těchto oborů mu ale režim nedovolil vystudovat. I přesto jsou dnes Hamerovy znalosti na vysoké odborné úrovni. Může za to jeho tvrdošíjná zvědavost, léta samostudia a přátelství s řadou prvotřídních specialistů z jednotlivých oborů.

Po základní škole se šel Oldřich Hamera učit k dědovi do firmy. Když i tu znárodnili, dostal se z protekce do ČKD a vyučil se opravářem strojů. Po vojně pak nastoupil do podniku ČKD Trakce.

Zde v roce 1963 potkal Vladimíra Boudníka a „otevřela se mu nebesa“. Propadl Boudníkovu explosionalismu a stal se jeho jediným žákem.

Boudník, Hrabal, Marysko

Současně s Boudníkem vstoupil do jeho života i Bohumil Hrabal, Karel Marysko a další neobyčejní literáti, výtvarníci a pábitelé té doby.

Po epigonském období našel v grafické tvorbě svou vlastní cestu, i na ní ale zůstal věrný myšlenkám explosionalismu. Věnuje se převážně technice monotypu, kterých do dnešních dnů vytiskl něco přes dvacet tisíc.

Za minulého režimu téměř nevystavoval, byl na indexu. A když nemohl vystavovat, začal dělat knížky. V éře samizdatu vydal například Máchův tajný deník nebo texty filozofa Ladislava Klímy.

Průšvihů měl spoustu, Stb si ho hlídala. Přesto rád vzpomíná na dobu přátelské pospolitosti a magickou atmosféru hospodských setkání.

Letos bylo Oldřichu Hamerovi sedmdesát. Má za sebou transplantaci jater a další zdravotní peripetie. Pracovat ale nepřestává a ani jeho vytříbený smysl humor ho neopustil. Spánek považuje za ztracený čas. Jen tak toho ale asi může dnes tolik vyprávět.

Připravil: Dominik Mačas