Osudy Jiřího Vyšohlída

S hercem, skladatelem, muzikantem, scenáristou (a držitelem řady cen, naposledy Thálie za celoživotní mistrovství v kategorii loutkové divadlo) se scházíme k natáčení v parném červencovém dni roku 2018 před divadlem Drak. Přijíždí na kole (jak jinak) a už z dálky volá: „Omlouvám se, že jedu pozdě, byl jsem v lese, zaposlouchal jsem se.“ Hudba je prý to, čemu by se chtěl věnovat teď nejvíc. A do jisté míry to tak je, momentálně často a s vervou hraje v kapele se svým synem. Ale ani divadlo „taťa“ (jak ho už léta jeho dračí souputníci oslovují) nezanedbává. Přitom hercem být prý nikdy nechtěl.

Divadlo Drak letos slaví 60 let svého působení |foto: Lucie Peterková

„Loutka, to mi nedělalo žádný problém. Skrz ni jsem se mohl vyjadřovat, prožívat, ale představa, že mě někdo vystrčí na jeviště jen tak, bez ničeho, byla strašná.“ Onomu vystrčení na jeviště se ovšem nevyhnul, protože v roce 1971 přišel do královéhradeckého Draku režisér Josef Krofta, posléze scénograf Petr Matásek a začala věhlasná éra tohoto divadla, v níž soubor začal pracovat úplně jinak. A Jiří (kromě hereckého angažmá) k řadě inscenací skládal (nebo adaptoval) hudbu. Těžká Barbora, Zlatovláska, Prodaná nevěsta atd., to byly inscenace, které dnes patří do zlatého fondu.

Přestože nesměle podotýká, že je vlastně samouk (dokonce bylo období, kdy hudbu prý doslova nesnášel), skládá, hraje na klavír, flétnu, hrál na klarinet, když bylo třeba i na banjo, trubku, pozoun… Postupem času si dokonce pořídil a vybavil nahrávací studio, kde hudba k divadelním inscenacím vznikala, aby mohl pracovat a dopracovat všechno k dokonalosti a dle svých představ, jak dodává.

Jiří Vyšohlíd ve studiu Českého rozhlasu|foto: Milan Baják

V Draku si vyzkoušel i pozici režiséra, a to v legendárním představení Nalaďte si vidličku a také v Černošské pohádce, která se s úspěchem držela na repertoáru dvacet let a na které doslova vyrostla řada generací.

Ve vltavských Osudech se Jiří Vyšohlíd vrací do dětství, které prožil částečně v Trutnově a v Praze, připomene své jazzové začátky, působení na vojně v AUSu. Nedílnou součástí vyprávění je kapitola o Ventil duu, uskupení s Martinem Brunnerem, se kterým hráli (a vyhráli) leccos. Hovoří také o způsobu divadelní práce dvojice Krofta-Matásek, odhaluje, jak vznikala některá představení, zamýšlí se nad dnešním (dětským) publikem, svěří, jestli jeho děti jdou v jeho stopách a z čeho má v poslední době radost.