Osudy Antonína Matznera (5 částí)

15. květen 2017
Osudy

Vzpomínky hybatele a očitého svědka českého hudebního života od 60. let, emeritního dramaturga festivalu Pražské jaro, lídra festivalů jazzové i klasické hudby, hudebního publicisty a kritika.

Kdo v českém hudebním prostředí nezná Antonína Matznera a koho nezná on? Od 90. let až do roku 2014 byl poradcem a dramaturgem festivalu Pražské jaro, předtím dlouholetým producentem a hudebním režisérem Supraphonu nebo tajemníkem Kühnova smíšeného pěveckého sboru. Je podepsán např. pod Encyklopedií jazzu a populární hudby. Do Československa a později České republiky zval virtuózy klasické i jazzové hudby.

Mé rodiště bylo svým způsobem určující pro celý můj příští život.

...říká na úvod Osudů v souvislosti s poválečnou euforií města osvobozeného Američany.

Byl jsem jako houba, která v mládí vstřebávala všechno bez ladu a skladu.

...pokračuje Antonín Matzner o své počáteční nevyhraněnosti. A jak to bývá, vše začíná v rodině. Ač „nehudební“ rodiče, za hudbou jezdili i do Bayreuthu. „Chodil jsem s otcem na koncerty, hrál na klavír, účinkoval v rozhlase, ale nejvíce jsem chtěl malovat, to až později jsem chtěl být skladatelem. Naštěstí pro lidstvo k tomu nikdy nedošlo.“ Dětství a mládí Antonína Matznera, ročník 1944, sledujte v prvním díle jeho Osudů.

Z rodné Plzně odchází v 18 letech do Prahy, s malou zastávkou v Bratislavě, i tam už organizuje klubový život. V druhém díle svých pamětí hovoří např. o práci v Supraphonu 60. a 70. let, o tom, co se naučil od svého šéfa Jaroslava Šedy i o výjimečné desce, kterou chtěl poškodit komunistické funkcionáře a nějak to celé nevyšlo. Vrací se k impozantní osobnosti Jana Rychlíka, do rodiny doktora Jana Hammera a Vlasty Průchové, i k „nejmúzičtějšímu člověku" Jiřímu Kyliánovi. Závěr druhého dílu patří vzpomínce na jeho nejbližšího přítele, dirigenta a sbormistra Pavla Kühna.

Jak to za doby normalizace bylo s festivalem Pražské jaro? Kdo byl Zdeněk Barborka a jak zasáhlo do Matznerova života přátelství s Václavem Zahradníkem? Jaké byly výhody svobodného povolání před rokem 1989 a proč Josef Suk nikdy neemigroval? Vzpomínky „Tonyho“ Matznera míří ve třetím díle Osudů také za „neřízenou střelou“ Laco Déczim a dotýkají se i přátelství s kytaristou Rudolfem Daškem

V Městské knihovně, kde jsem měl přednášku, tekl stařenkám make up po obličeji, poté, co dostaly zásahy vodními děly.

...vzpomíná na úvod čtvrtého dílu Osudů Antonín Matzner a míří tak přímo do začátku roku 1989, kdy po událostech v týdnu Jana Palacha okamžitě podepisuje petici za propuštění Václava Havla. Vše pak kulminovalo érou melantrichských balkónů a Antonín Matzner byl u toho. Úsměvné historky  těch dnů z prostředí kolem Václava Havla, ale i Karla Gotta, který se narychlo učil zpívat českou hymnu, střídá příprava koncertu České filharmonie na podporu Občanského fóra.

Po hektické atmosféře konce roku 1989 i euforii prvního porevolučního ročníku festivalu Pražské jaro přichází náročná práce ohledně stabilizace Českého hudebního fondu, která Antonínu Matznerovi vzala šest let života. Vzpomíná na statečné postoje svého přítele Mstislava Rostropoviče i na blízkého spolupracovníka, ředitele Pražského jara Olega Podgorného, který nečekaně na sklonku roku 2001 umírá. Další paměti už patří jeho nástupci Romanu Bělorovi a 12 létům, které prožil Antonín Matzner po jeho boku jako dramaturg festivalu Pražské jaro.

Závěrečný díl Osudů Antonína Matznera se točí kolem popřevratových ročníků festivalu Pražské jaro, i těch, které založil on sám. Jedním z nich byl festival Musica iudaica, kterým se společně s Hannou Gaifman snažili odstranit bílá místa na mapě koncertního repertoáru, zejména vrátili na program díla terezínských autorů, a to v podání takových umělců, jakým byl např. Isaac Stern.

Byl jsem do všeho hrr a prakticky nic nebylo nemožné, limitovali nás snad jen peníze.

… vzpomíná na 90. léta Antonín Matzner. Zpětně se také dostává k praktikám tajné policie a dodnes je vděčný Michaelu Kocábovi za radu, na kterou naštěstí dal:

Nikdy nečti spis, který si na tebe STB vedla.

Tragickou událostí v životě Antonína Matznera byla náhlá ztráta jeho jediného syna, nadaného hudebního vědce Michala.

Antonín Matzner se hrdě hlásí ke svému austrofilství a vzpomíná při té příležitosti na Václava Neumanna. V závěru pamětí nechybí nadhled a humor tolik vlastní právě Tonymu Matznerovi:

Jednou policajti legitimovali Laca Decziho a ptali se ho, co dělá. Odpověděl jim: „Nič, už mám všetko hotové“. A já se skutečně teď snažím jít v jeho stopách.

Připravila: Renáta Spisarová

Natočeno v ostravském studiu Českého rozhlasu v roce 2017.

Autor:Renáta Spisarová