Orly Castel-Bloomová představuje svůj nový román Textil

Roku 1999 byla Orly Castel-Bloomová uvedena na seznamu padesáti nejvlivnějších žen Izraele; podle literárního kritika Geršona Šakeda ve své tvorbě „vyjadřuje úzkost generace, které se už ani nezdají sionistické sny“. Českou republiku spisovatelka navštívila již roku 2004, kdy byla hostem 14. ročníku Festivalu spisovatelů Praha – tehdy zastoupila Cruju Šalevovou, zraněnou při sebevražedném útoku palestinského teroristy v Jeruzalémě.

Kdysi jste se v rozhovoru vymezila proti starší generaci izraelských spisovatelů jako jsou Jehošua a Grossman s tím, že jazykem jejich próz už dnes nikdo nemluví. Mohla byste to rozvést? A vymezila byste se proti nim i co do témat?

Ano, vzpomínám si, že jsem to před zhruba dvaceti a možná i více lety řekla, a je to pravda. Já patřím k jiné generaci, ke generaci, která následuje po té, kterou představuje třeba Jehošua, a otázkami sionismu a společnosti ve vztahu k židovské identitě se jako současná židovská žena příliš nezabývám. Spíš mě zajímá každodenní život, osobní život a to, jak naše země ovládá jednotlivce včetně jeho soukromí – prostě věci tohohle typu.

Orly Castel-Bloomová se narodila roku 1960 v Tel Avivu rodičům pocházejícím z Egypta. Studovala film a divadlo. V sedmadvaceti letech jí vyšla první povídková sbírka. Píše kratší prózu i romány, přednášela na celé řadě amerických univerzit včetně Harvardu, v Oxfordu i v Cambridgi. V současné době učí tvůrčí psaní na univerzitě v Tel Avivu, kde také se svými dvěma dětmi žije.

Občas býváte srovnávána s tvorbou Etgara Kereta co do grotesky a absturdních rysů. Je to podle vás oprávněné srovnání? Jaká je podle vás úplně nejmladší generace izraelských spisovatelů?

Etgar Keret začal psát jen pár let poté, co jsem se do literární tvorby pustila já, a jsme hodně dobří kamarádi. Jeho próza se mi nesmírně líbí a souhlasím s tím, že toho máme docela dost společného: třeba smysl pro groteskno, který je zřetelný hlavně v mých povídkách. A co se nejmladší spisovatelské generace týče, řeknu vám jen to, co si myslím, to, co vím díky internetu, facebooku a literárním časopisům – žádný důkladnější výzkum jsem totiž v tomhle směru nepodnikla. A můj dojem je, že už nelze hovořit o žádném dominantním směru: nastupující generace se snaží jít několika směry zároveň, a autoři reprezentující generaci, která po té mojí následuje, to berou jako naprosto normální věc.

Margaret Atwoodová: Utopie a dystopie jsou dvě strany téže mince

• Upravit
• Smazat

Cenu Franze Kafky, jediné mezinárodní literární ocenění udělované u nás, převzala kanadská spisovatelka Margaret Atwoodová.

Jak byste charakterizovala svůj smysl pro humor. Je spíš židovský nebo izraelský? A je to spíš černý humor, groteska, nebo absurdita?

Ano, řekla bych, že je to určitě židovský humor: třeba v románu Dolly City mám přímo ukázkovou postavu židovské matky-hysterky. Nejsem si ale jistá, jestli se opírám i o izraelský humor – i když asi ano, protože v Izraeli jsem strávila celý svůj dosavadní život, takže nějaké spojení tu být musí. A podle mého soudu je to i absurdní humor pramenící z toho, že všechno kolem důkladně pozoruju, a absurdita na mě při mnoha příležitostech doslova kouká.

Nakladatelství Garamond právě vydalo váš román Textil. Na co název knihy odkazuje? Co si podle vás z knihy má šanci odnést český čtenář?

Pamatuju si, že najít pro tuhle knihu název nebylo vůbec snadné – zabralo mi to zhruba tři roky. Vím, že mě v jednom bodě napadlo, že slovo textil se v něčem podobá mému příjmení za svobodna – Castel. A moje rodina pocházející původně z Egypta se kdysi prodejem textilu živila. Ten titul rozhodně nepřišel jako blesk z čistého nebe – a v jistém slova smyslu tu proti sobě taky stavím textil a literaturu. Textil je jednoduše zaručená věc, lidi budou vždycky potřebovat něco na sebe, zatímco literatura je něco jakoby navíc, něco extra. I když pro mě literatura znamená život a jeho smysl…. A doufám, že českým čtenářům se snad kniha bude líbit proto, že je přesná – přesná co do příběhu a volby slov. Píšu totiž ráda s pocitem, že slova jsou na stránku přilepená nějakým pomyslným lepidlem – a naopak nemám ráda literaturu, při jejíž četbě máte pocit, že se na vás slova ze stránek sypou. Já každou větu pečlivě piluju až do konce řádky – je to pro mě náročné řemeslo, a třeba právě toho si čeští čtenáři všimnou a náležitě to ocení.

Angelika Möser: Schönberg je sám o sobě univerzum, na jeho odkazu může pracovat spousta muzikologů

• Upravit
• Smazat

Mozaika Vám přináší rozhovor s ředitelkou Arnold Schönberg Centra ve Vídni, v jehož prostorách se před několika dny uskutečnilo každoroční vědecké symposium.

Jaké české spisovatele znají izrelští čtenáři a jaký český spisovatel ovlivnil vaši tvorbu?

Samozřejmě že mě ovlivnili čeští spisovatelé, i když zrovna teď si asi všechna jména nevybavím. Částečně určitě Ota Pavel, kterého obdivuju za jeho jednoduchost a zároveň hloubku, s jakou uchopí příběh, a další čeští autoři jako například Karel Čapek – je to skutečný velikán, a znám celou řadu jeho děl. A bezpochyby taky Kafka, což o mě mimochodem hodně často tvrdí i kritika, a podle mě právem. Mezi českými spisovateli a v české literatuře se zkrátka cítím jako doma.