Margaret Atwoodová: Utopie a dystopie jsou dvě strany téže mince
Cenu Franze Kafky, jediné mezinárodní literární ocenění udělované u nás, převzala kanadská spisovatelka Margaret Atwoodová.
Patří mezi nejčtenější autory dystopických románů, tedy děl, která rozvíjí myšlenku fiktivní společnosti, jež se vyvinula pochmurným směrem. Román Příběh služebnice, který líčí totalitární vizi Spojených států, tento týden znovu vyšel v Argu. Nakladatelství Práh pak letos vydalo Kus temnoty.
S Margaret Atwoodovou jsme mluvili na tiskové konferenci v pražské Široké ulici. Ptali jsme se mimo jiné na to, jaký dnes mají dystopické romány význam. „Tento žánr přichází a odchází v závislosti na tom, jak si lidé myslí, že jsou věci špatné. V devatenáctém století vznikala celá řada utopií, protože lidé věřili tomu, že se věci změní k lepšímu. Uvažovat tímto způsobem se však zkomplikovalo po první světové válce a zejména pak po druhé světové válce. Totalitární systémy třicátých let totiž přišly jako utopické… a teprve pak se poměry výrazně zhoršily. A vymýšlet utopie najednou vůbec nebylo snadné. Můžete říct, že se teď trochu vrací, ale jsou to dystopie, protože se lidé zajímají o klimatickou změnu, o planetu.“
Margaret Atwoodová utopické a dystopické myšlení úplně neodděluje, ale naopak o obojím uvažuje dohromady.
„Dalo by se říct, že v každé dystopii je něco utopického a zároveň v každé utopii je něco dystopického. Díky zkušenosti dvacátého století víme, že řada hrůzných režimů původně přišla se slibem utopie. Musíte se jen zbavit nějakých lidí, dostat se z dané situace nebo něco takového. Mí to přece být něčí vina, že se věci nevyvíjí dobrým směrem. Jak jinak si vysvětlit, že nefunguje ten skvělý plán?“
Většina dystopických románů vypráví příběh o fiktivní totalitární společnosti očima mužů. Margaret Atwoodová však v jedné ze svých nejznámějších knih, v Příběhu služebnice, která vyšla v osmdesátých letech, vypráví o společnosti, jež utlačuje především ženy, a to z pohledu hlavní hrdinky. Příběh služebnice byl zfilmovaný a nedávno se dočkal také seriálového zpracování. Uvedla ho televize Hulu. Díky tomu se stal román velmi populární.
Odkazy na něj se objevují i v souvislosti s protesty proti šéfovi Bílého domu Donaldu Trumpovi. Nejen americké aktivistky na sobě při demonstracích měly červené šaty s bílým čepcem, tedy úbor vnucený hlavní hrdince Příběhu služebnice. Její kniha tak stala politicky aktuální.
Kniha Spiritualita bez náboženství tvoří most mezi duchovním životem a přírodními vědami
Můžeme být spirituální, aniž bychom byli vyznavači některého ze světových náboženství? Co je vlastně spiritualita a jaké může mít mimo-náboženské formy? Na to se v knize s názvem „Spiritualita bez náboženství“ ptá a taky odpovídá neurovědec, filosof a autor řady bestsellerů Sam Harris.
„Byl to symbol už během prezidentské kampaně, jen se stal ještě významnějším po osmém listopadu. A byl to symbol už v devadesátých letech, ovšem pochopitelně ne tak rozšířený. Kdyby ve volbách z loňského listopadu zvítězila Hillary Clintonová a stala se prezidentkou Spojených států, věci by se vyvíjely trochu jinak. Nestalo by se to, co bylo vnímáno jako nějaká dystopická fikce, a lidé by říkali: Podívejte, čemu jsme zabránili. Avšak to se z nejrůznějších důvodů nestalo. Seriál na motivy Příběhu služebnice se točil už tehdy. Na scénáři se po volbách nic nezměnilo, ale proměnil se kontext, tedy to, jak lidé seriál vnímají. Sami tvůrci si uvědomili, že i když začali natáčet dřív, tak najednou jako by pracovali na něčem jiném. Knihy a televize hrají vždy roli v tom, jak vnímáme realitu," dodává Margaret Atwoodová.
