Orchestru musíte vyrazit dech. Estonská dirigentka Anu Tali vystoupí s rozhlasovými symfoniky

Anu Tali není žádná kráska v nesnázích, zvláště když se postaví za dirigentský pult. Je plně zaujatá hudbou, přesná a důrazná v pokynech, soustředěná do poslední minuty zkouškového času, protože si uvědomuje, že hudebníky je potřeba k výkonu strhnout a –s trochou nadsázky – jim až vyrazit dech.

Symfonický orchestr Českého rozhlasu je velice dobře sehraný. A jsou to také velmi slušní lidé. Takže vlastně pracuji s týmem snů a těším se na to, čeho společně dosáhneme.

Novinářskou nálepku, kterou je nejčastěji označována, a totiž „dirigentka brilantní a charismatická“, bere jako lichotku. Nic víc, nic míň, jak sama řekla: „Komplimenty mi zalichotí, ale když máte před sebou inteligentní hudebníky s názorem a s představou o studovaném díle, musíte se vyjadřovat velmi zřetelně. Musíte jim vědomě a důrazně sdělit svůj záměr. Nejspíš odtud vycházejí komentáře o mé energii a dynamičnosti. Zkrátka já jsem já a nevidím se zvenčí. 21. století je doba všeho, doba dostupných informací a spousty dostupných krásných nahrávek hudby. Ale je třeba přijít na to, co dnes s klasickou symfonickou hudbou dělat. Na co se mají orchestry soustředit? Podle mého názoru je to hrát jako komorní soubor. Jako dirigent nemáte mnoho prostředků, jak orchestr umělecky ovlivnit. Vy mu zkrátka musíte vyrazit dech! V jediném týdnu zkoušek musíte dokázat předat vaše představy o náladě a zvuku, najít rovnováhu mezi vaším záměrem a možnostmi souboru. Zde ovšem nastala šťastná situace, protože Symfonický orchestr Českého rozhlasu je velice dobře sehraný. A jsou to také velmi slušní lidé. Takže vlastně pracuji s týmem snů a těším se na to, čeho společně dosáhneme.“

Anu Tali|foto: Kaupo Kikkas

Na koncert s rozhlasovými symfoniky studujete Mendelssohna, Mozarta, Elgara a Brittena. Shoduje se takový program s tím, jakou hudbu byste vy osobně chtěla v Praze dirigovat?

Jen částečně. Ale myslím, že SOČR velmi dobře věděl, co by se mnou chtěl nastudovat, takže jsem souhlasila. Samozřejmě existují určité skladby, které si myslím, že dělám lépe než jiné, ale často, když máte brilantní sólisty, chcete, aby také vynikli! I to je úkol dirigenta a pro mě jeden z vrcholů mé profese, že mohu pracovat s úžasnými hudebníky a pozvat je třeba k nám do Estonska. Nabídky, jako byla tato, mi dávají šanci se něco naučit.

Co je pro vás stěžejní a nejpřitažlivější skladbou programu?

To nemohu přesně říct, každé z uváděných děl má svoji energii a charakter. Možná Elgar, protože jeho hudbu jsem dirigovala nejčastěji a také ji nahrála ji v Londýně. Takže jsem si v něm možná nejjistější, mám ho skrz naskrz prostudovaného. Další díla v programu jsou pro mě méně známá, ale díky tomu je můj přístup k nim živější. A k některým autorům jako k Brittenovi se dirigent často nedostane. Budu jej ale dirigovat zanedlouho také v Belfastu.

Při vašem hostování ve Filharmonii Brno v roce 2010 jste si chválila možnost nastudovat Bohuslava Martinů a Jana Nováka čili českou hudbu. Čím je pro vás přitažlivá?

Jsem velká příznivkyně české hudby, dost často jsem dirigovala skladby Martinů. Dvořák je skladatel, jehož díla mě zajímají hlavně v posledních šesti letech, kdy jsem v Americe nastudovala většinu z jeho symfonií a některé další skladby. Hudba vaší země a její etnický charakter v mé duši velmi rezonují. Takže jsem velký fanoušek.

Symfonický orchestr Českého rozhlasu |foto: Petr Horník, SOČR,Symfonický orchestr Českého rozhlasu

Jak jste si porozuměli s hornistou Radkem Baborákem a tenoristou Toby Spencem v pojetí Serenády Benjamina Brittena?

Je to naše první setkání, můj debut s nimi. Slyšela jsem o nich obou, četla jsem hodně o Radkovi, má velmi dobrou pověst a teď jsem se přesvědčila, že platí to, co se o něm píše. Na svůj nástroj hraje skutečně geniálně. A Toby má jedinečně krásný tenorový hlas. Jsem ráda, že s nimi můžu sdílet pódium a že to uslyší publikum v Praze.

Dařilo se vám, jako ředitelce a šéfdirigentce orchestru v americké Sarasotě, uvádět tam estonskou hudbu?

Vždy přidávám trochu estonské hudby, protože když to neudělám, tak kdo jiný? Ale když to někdo jiný přeci jen udělá, je to pro mě největší kompliment. Vy víte, že on umí dělat vaši hudbu, a pak na koncertě uvedete zase jeho hudbu… a výsledek je možná ještě silnější. Já přináším estonskou hudbu, která mi je nejblíže – Pärta, Tormise a další. A samozřejmě, protože jsem Estonka a mluvím estonsky, mám blízko k textům. Ale vždy je zajímavé, když někdo jiný v zahraničí najde v té hudbě nové věci, protože někdy se z dálky naskytne lepší pohled.

Radek Baborák|foto: Vojtěch Havlík

Snad celý hudební svět zná Arvo Pärta. Jak bohaté je hudební prostředí v současném Estonsku, odkud vzešel? Je současná estonská hudba u vás dost slyšet?

Estonci možná nejsou tak plní své vlastní hudby jako z mého pohledu Češi. Ti sledují Dvořáka. Finové zase Sibelia a Rusové Rachmaninova nebo Čajkovského. Ale přibližujeme se! Tubin, Tormis, Thüür, Pärt či Körvits se na programech koncertů vyskytují častěji a hrají je stále další interpreti. Jsme v dobré pozici. Myslím, že úkolem nás estonských hudebníků je přiblížit tato díla lidem, protože některá z nich jsou opravdu mimořádná.

Jak se daří Nordic Symphony Orchestra, který jste založila se svou sestrou – dvojčetem Kadri?

Severský symfonický orchestr… Díky, daří se mu velmi dobře. V prosinci jsme měli několik koncertů, další budou v srpnu. Trochu jsme měnili koncept, zkoušíme nové formáty, uvedli jsme například Stravinského balet Apollon Musagète, spojujeme se se zajímavými soubory a sólisty. Proto jsem také velmi nadšená ze spolupráce s Radkem Baborákem a Toby Spencem na Brittenově Serenádě. Hledáme nový, současný přístup k interpretaci klasické hudby. Nelze žít v muzeu, jen tak získáme víc mladých posluchačů. Máme velké štěstí, naše orchestrální programy mají úspěch. Dvacet tisíc mladých lidí navštívilo naše koncerty v různých sálech, kde jsme vystupovali. Takto si vychováváme publikum.