Operní režisér David Radok
David Radok, uznávaný operní a činoherní režisér. Dvě desetiletí prožil v emigraci ve Švédsku, kam odjel ve svých čtrnácti letech s rodiči v roce 1968.
V divadle vystřídal řadu profesí, jako režisér debutoval v roce 1980 v Göteborské opeře. Pracoval i pro další operní scény – jeho inscenace uváděly operní domy v Kodani, Oslu, Berlíně, Drážďanech, Aix-en-Provence, Stockholmu, Tokiu či Tel Avivu.
Do Prahy se David Radok vrátil v roce 1993 a pro Národní divadlo nastudoval Mozartovy opery Don Giovanni a Kouzelná flétna.
Za režii Šostakovičovy opery Lady Macbeth Mcenského újezdu v roce 2000 a opery Albana Berga Vojcek rok poté získal David Radok cenu, která nese jméno jeho otce, slavného divadelního a filmového režiséra Alfréda Radoka, spolutvůrce a šéfa Laterny magiky.
V Divadle Archa v roce 2008 režíroval David Radok na přání Václava Havla jeho hru Odcházení. První Radokovou prací pro činohru Národního divadla byl pak Shakespearův kus Troilus a Kressida, který měl premiéru v roce 2012.
Na podzim bude mít premiéru Radokova inscenace opery Leoše Janáčka Věc Makropulos v rámci festivalu Janáček Brno. Opera bude poprvé uvedena z nové kritické edice, kterou pro Universal Edition Wien právě dokončuje janáčkovský znalec, muzikolog Jiří Zahrádka. Dirigovat bude Marko Ivanović.
S Davidem Radokem jsme v Telefonotéce hovořili o jeho cestě k divadlu a opeře, o jeho režijních přístupech a o tom, co pro něho znamená hudba.
Nejposlouchanější
-
Robert Harris: Otčina. Krimi příběh z alternativní historie, v níž válku vyhrálo Německo
-
Peter Hacks: Rozhovor v domě Steinových o nepřítomném panu Goethovi. Slavný básník očima své milenky
-
Stíny minulosti a obraz současnosti. Skladba Haštala Hapky slaví mezinárodní úspěch
-
Ludvík Souček: Prouklovi kočkeni. Dokážou se lidé sžít s nově objevenými podivnými tvory?
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
