Ondřej Vaculík: Šťastné léto

V té době jsem byl čerstvým zednickým tovaryšem a měl pouze čtrnáct dnů dovolené. Většinu prázdnin jsme jinak trávívali na Moravě, nyní rodiče solidárně zůstali se mnou v Praze.

Když jsem odpoledne slezl z lešení a přišel domů, vzali jsme deky, ručníky a každý si přibral i něco ke čtení a vydali se kolem Elektrických podniků, s ohromným nápisem na střeše Sláva komunismu, po Hlávkově mostě na ostrov Štvanice. Tam jsme si na břehu, na navigaci kyklopským zdivem vyložené, rozprostřeli deky a založili čtenářský kroužek.

Každý si tiše četl to svoje. Proti proudu Vltavy hučel Halmovský jez, na holešovickém nábřeží skřípěly tramvaje a naproti, na karlínském břehu pískaly lokomotivy a občas k nám vítr zanesl nádražní hlášení o odjezdech vlaků. Magistrála ještě neexistovala.

Byla to nepřívětivá doba té tzv. normalizace krátce po tzv. „poučení z krizového vývoje“, a naše skromné půldenní rekreace na Štvanici po pracovní době byly jejím důsledkem. Na druhé straně ale ty půldny s dekou a knihou na žulových kamenech vltavského břehu se složily v docela šťastné léto. Pálilo-li slunko už opravdu nesnesitelně, vnořili jsme se do ledové Vltavy.

Štvanice, ostrov mezi Karlínem a Holešovicemi

Kdysi bývala v těchto místech Vltava mělká a říčních ostrovů se tu vytvořilo několik. Kromě Štvanice ještě Primátorský, Korunní, Jeruzalémský a Rohanský. Ty ale při regulaci říčního koryta postupně zanikly. Od konce 17. století až do roku 1816 se v dřevěné aréně pořádaly štvanice psů, prý na medvědy, býky, jeleny i krávy. Odtud pochází název ostrova.

Pocit šťastného léta vznikl souběhem či souhrou přívětivých banalit: ruch velkoměsta zanikal v hučení jezu, pískání lokomotiv jako by přibližovalo těžko dosažitelnou dálku. Stabilitu příznivých poměrů nezajišťoval nápis sláva komunismu, ale více než stoletá a důkladně provedená kamenná navigace od stavitelů Kapsy a Millera, na níž se krásně leželo.

Jak se slunko zanořovalo za Hradčany, složili jsme deky a někdy ještě zašli do štvanické kavárny na nějaké pití. Dnes je tato funkcionalistická budova zpustlá a na zbourání.

Politické poměry se změnily tak pronikavě k lepšímu, jak tehdy, když jsme na dece četli Běsi, nikdo nedoufal. Ba zdá se, jak by onoho hrozného hesla na elektrických podnicích ani nikdy nebylo. Jenže s upevňováním svobodných poměrů se postupně začaly vytrácet také mnohé zdánlivé banality, z nichž vzniká nebo vane štěstí.

Štvanice nebo Kampa. V Praze najdete hned několik ostrovů

Každý z pražských vltavských ostrovů je svým způsobem výjimečný - Kampa je rájem turistů, Štvanice místem sportovních klání. Rohanský ostrov je známý moderní výstavbou, Libeňský zase spory zahrádkářů a developerů.

Tak Štvanice musela nejprve čtvrt století pustnout, aby se až teď podařilo na ní obnovit – a to přes mnohé protesty motoristů – alespoň tramvajovou zastávku. Teprve nedlouho se ve štvanické vile, poničené povodněmi v roce 2002, něco děje, tedy hraje divadlo. Až poslední měsíce se Štvanice revitalizuje jako park, jímž ale dokázala být i za té „slávy komunismu“.

Zvláštní na tom je, a není to jenom případ Štvanice, že to, co za špatného režimu bylo symbolem jistoty a zárukou příznivějších poměrů, jež vzdorovaly času i pomýleným ideologiím, musí v příznivých dobách nejprve propadnout zkáze, která by se nám tenkrát, když jsme leželi na dece se zrakem soustředěným na Běsi, zdála stejně nemožná jako příchod svobodných poměrů.