O humoru jako kouzlu nechtěného
Nevím, jak je tomu dnes v plně profesionální armádě. V časech povinné vojenské služby armáda kouzly nechtěného, jež se občas proměnila v tlumenou, avšak bohapustou srandu, doslova překypovala.
V hodině vojenské přípravy na vysoké škole nám soudruh podplukovník vykládal podstatu zakřivení balistické dráhy střely. Pro větší názornost na tabuli nakreslil schémátko vzdáleně připomínající kanón, od jehož hlavně vedl ono známé zakřivení. Jeden můj spolužák se přihlásil. Zeptal se: „Položíme-li kanón na bok, nebude střílet za roh?“ Soudruh podplukovník vraštil čelo, upíral zrak na tabuli a nakonec řekl: „Teoreticky to možné je, ale v praxi se to nepoužívá.“
Kdykoli jsem tu historku dal ve společnosti k lepšímu, vždy se v jejím středu zjevil kdosi, kdo pochybovačně zavrtěl hlavou a prohlásil, že si vymýšlím, protože on tutéž historku slyšel od jednoho našeho vzdáleně společného kamaráda. Historku nezpochybnil. Jen autentičnost mého svědectví.
Před nedávnem jsem si listoval elektronickým archivem Rakouské národní knihovny a pročítal se uloženými faksimiliemi starých vídeňských novin a časopisů. Tuším, byl to satirický týdeník „Kikeriki“. Na obrázku titulní stránky si nakrucoval fous kanonýr, kanón měl položený na bok a střílel jím za roh. Mé autentické svědectví tak bylo z nezávislého zdroje doloženo. Vtip z Kikeriki, kreslený patrně na jedno použití, přežil sám sebe. Procházel jako poselství skrze generace, aby se v každé z nich stal několikanásobně zdrojem kouzla nechtěného. Stvořil příběhy sobě sice vzájemně podobné, přesto každý vybavil pelem jedinečnosti.
Soudruh major Hadáček, náčelník pro kulturně politickou činnost, vědom si povinnosti nás, vojáky základní služby neustále ideově politicky vzdělávat, nelenil ani o pauze na cvičení na Šumavě. Shromáždil nás ve stínu tanku a začal brojit proti pověrám, vírám a podobným serepetičkám. „Kluci pitomí, žádnej pánbíček nás nestvořil. Všichni jsme z vopice!“ sděloval nám nadšeně svůj evoluční objev. „Koukněte, třeba támhle Lepeš. Ten je vopicí dodneška!“ Bigoš Lepeš pocházel z jakéhosi zapomenutého hnízda kdesi za Humenným. Vojenská správa si v jeho případě položila věru ctižádostivý cíl. Naučit ho střílet z flinty, ale naučit ho i číst a psát. Nyní se Lepeš potěšeně culil na všechny strany. Ne každý den si jeho osobně všimla tak vysoce postavená vojenská vrchnost.
Proviantní náčelník patrně zapomněl krást. Měli jsme ke svačině banán. Major Hadáček se do něho zakousl tak náruživě, až jsme vyprskli smíchy. Nejprve se udiveně rozhlížel. Pak pochopil. "No co!“ zvolal. „Vždyť jsme támhle s Lepešem vzdálený příbuzný!“
Majoru Hadáčkovi vděčím za poznání, že se tak děje sice výjimečně, přesto někdy kouzlo nechtěného se může proměnit v poctivý humor.
Nejposlouchanější
-
Město ve stínu. Soumračné příběhy Jakuby Katalpy, Anny Bolavé, Franze Werfela a dalších autorů
-
Anna Saavedra: Dům U Sedmi švábů. Příběh magické stavby, kterou se majitel rozhodl zdemolovat
-
Miloš Doležal: Jako bychom dnes zemřít měli. Život a smrt Josefa Toufara, kněze umučeného StB
-
Jezero. Syrovou, apokalyptickou prózu Bianky Bellové čte Petra Špalková
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.