O chybění žen v Kánonu100

9. listopad 2018
Adriena Šimotová, Milena Jesenská, Lenka Reinerová

Patří už k osudům všelijakých přehledů a anket, že jsou nepřesné, omezené a zavádějící, případně ryze populární či dokonce populistické, neboť tím, kdo tu rozhoduje, je povětšinou masovým vkusem formovaný lid.

Věra Chytilová

Vltavský projekt Kánon100, který skončil vyhlášením výsledků hlasování v den stoletého výročí samostatné republiky se pokoušel některým těmto rizikům vyhnout tím, že svěřil prvotní výběr stovky nejdůležitějších uměleckých děl stoleté historie republiky do rukou odborníků z oboru. Ti se pokusili vybrat to nejpodstatnější; to, co nejvíce mluví k domácímu i světovému publiku a co bychom si mohli či měli odnést do budoucnosti jako umělecké dědictví, na něž se dá navazovat, proti němuž se dá bouřit, ale na které můžeme být vždy právem hrdi. Ani to ale neubránilo Kánon100 před podezřením a pochybností, protože bůhví, kdo ti odborníci byli, jakou kritickou ideologii reprezentovali a tak dále a podobně.

Toyen

Nejsilnější námitkou však nebyly ani tak samotné výsledky, které jsou podle mnohých z hlediska dějin umění reduktivní, a neukazují nic než míru známosti díla u publika; největší kritiku sklidil fakt, že mezi prvními deseti díly nevystupuje žádná tvůrkyně-žena a v celé stovce je tvůrčích žen-autorek jen šest! Jistě že to může být dáno tím, že mezi hlasujícími 122 odborníky byly toliko 32 ženy, což samozřejmě nebylo dáno tím, že by ženy chtěl někdo diskriminovat, nýbrž prostě tím, že někteří oslovení a oslovené odmítali a jiní přijímali a že mezi třemi stovkami oslovených odborníků se nakonec našlo právě oněch 122 hlasujících, mezi nimiž byla jen čtvrtina žen. Měl tedy Český rozhlas Vltava pečlivě rozdělit porotce mezi ženy a muže napůl? A nechceme snad tímto výkladem náhodou naznačit, že mezi odborníky je zkrátka mnohem více mužů než žen?

Drahomíra Vihanová

I to by byla nějaká zpráva o stavu společnosti a o jejím genderovém rozložení v oblasti umělecké reflexe, nic by to ale zřejmě nezměnilo na tom, jak hlasování dopadlo. Neplatí totiž, že porotkyně žena hlasuje automaticky častěji pro ženské tvůrkyně. Popravdě: výběr nominovaných do Kánonu100 naopak ukazuje, že tohle pravidlo neplatí vůbec. Zoufalé chybění žen v této umělecké stovce není tedy dáno nějakou „genderovou nevyvážeností poroty“, nýbrž pravděpodobně něčím jiným.

Čím se můžeme jenom dohadovat. Ženy pronikaly do řady uměleckých oborů jen velmi pozvolna, tudíž většinový otisk jejich díla nebyl tak silný. Nejvíce se to, zdá se, dařilo ve výtvarném umění, proto také v desítce byly ženy dvě, a to ženy velmi výrazné, Běla Kolářová a Toyen. Jistě by se dalo uvažovat o tom, že tam s nimi mohla či měla být ještě minimálně Adriena Šimotová, ale porotní hlasy byly souborem různých pohledů a vkusů, nikoli genderově vyvažovacích orgánem. Ve filmu se do desítky nominovaných dostala jen jedna žena, Věra Chytilová, což vypadá jako skandál, než se člověk rozhlédne a zjistí, že zkrátka jiná významná, ba „kanonická“ česká filmová režisérka v dějinách stoletého místního filmu není, jakkoliv Drahomíra Vihanová na dveře tohoto klubu jistě hlasitě ťuká. A protože porota filmová brala ohled prakticky jen na hraný film, nemohla se tam objevit ani silná dokumentaristická jména, Helena Třeštíková nebo Olga Sommerová. Ale jen tak na okraj: byly by na tom jiné země v kinematografii výrazně jinak? Není to tak dávno (2010), co Hollywood slavil prvního Oscara pro režisérku (dosud bylo uděleno 81 režijních Oscarů), Kathryn Bigelowová jej dostala za válečné drama z Iráku Smrt čeká všude. A od té doby…zase nic.

Kateřina Tučková

Chybění žen ve filmovém umění se dá vysvětlit historicky, velký byznys, což film rozhodně je, tradičně řídili muži. Co se ale byznysem vysvětlit nedá, je například absence žen mezi nominovanými v kategorii poezie a próza. Nejsou? Nevidíme je? Lenka Reinerová? Daniela Hodrová? Věra Linhartová? Zdáli Milena Jesenská? Porevoluční proud ženských autorek se do kanonického prostoru ještě nedostal? Denemarková, Brabcová, Hůlová, Tučková, Bolavá…?  Možná by se nakonec i ta jména našla, ale obecné vnímání, a to i vnímání odborníků, vidí v kontextu stoleté kanonizace silnější díla a autory. To nelze měnit od zeleného stolu, jen tak, podle kvót. K tomu se musíme jako společnost dále dopracovat.

Osvobozené divadlo, Ještěd, Válka s mloky. Posluchačské hlasování Kánon100 zná své vítěze

Kánon100

Na slavnostním vyhlášení ve Veletržním paláci v Praze Český rozhlas Vltava oznámil vítěze posluchačského hlasování, které probíhalo v září a říjnu s cílem pojmenovat nejoblíbenější umělecká díla posledních 100 let. Absolutním vítězem ankety Kánon100 se stalo Osvobozené divadlo Jiřího Voskovce a Jana Wericha.

Kánon100 budiž jen východiskem k tomu, abychom se takovými otázkami vůbec věnovali. Můžeme to samozřejmě vyřešit tím, že se každá oblast jako v literární vědě v Americe nakonec vytvoří svou vlastní kanonickou řadu (bílí, černí, žlutí spisovatelé; homosexuální autoři; postkoloniální literatura a atak dále donekonečna), svůj vlastní žebříček dějinné výtečnosti. Aby nikdo neskončil ve stínu. Otázkou ale je, zda potom ještě zbude nějaký společný soubor, na němž se kriticky jako společnost shodneme. Kánon100 nechtěl být souborem jednotlivých genderových či jinak vymezených kánonů, chtěl nabídnout něco, co je nás všech. Vzdor veškeré kritice a při jejím plném vědomí jsem nakonec přesvědčen, že se to v míře možného podařilo a Kánon100 je dobrým svědectvím o mentální úrovní jednoho národního politického společenství na začátku druhé stovky jeho existence.