Nůžky + lepící páska = reportáž

Zprvu to byla výhradní doména natáčecích techniků, postupem doby se kouzlo zvukového střihu rozšířilo mezi tvůrce samotné. Rozhlasové redakční místnosti byly vybaveny střihacími stoly (ponejvíce maďarské provenience, znalci budou znát značku MECHLABOR - střihalo se „na maďarech“) a redaktoři sami svou reportáž či rozhovor upravovali pro pozdější kompletaci ve studiu.

Režie R2, analogové zátiší s magnetofony (duben 2007) |foto: Tomáš Černý

Střih na magnetofonovém pásu byl principiálně velmi jednoduchý, sestřihat správně mluvené slovo však už tak snadné není. Chce to znalosti o rytmu řeči, nesmí se zapomenout na nádechy, na přirozené pauzy a v neposlední řadě člověk musel vědět, jak znějí hlásky při zpomaleném nebo zpětném pohybu pásu, neboť tak se hledalo správné místo střihu.

Magnetofonový pásek stroji |foto: Tomáš Černý

Potom se pásek fyzicky přestřihl, našlo se místo, kde má záznam navázat a lepící páskou (zprvu však naleptáním pásku rozpouštědlem a překrytím obou konců přes sebe) došlo ke spojení. Když střih nevyšel správně, rozpojit a znovu. Žádné tlačítko "undo".

Reportáž o cestě do zatopeného českobudějovického rozhlasu v srpnu 2002 byla poslední, kterou jsem střihal tímto způsobem. Od té doby už rozhlasu vládnou zvukové editory v počítačích. Je to rychlejší, ale o trochu méně kouzelný způsob.

Ostatně se můžete podívat, jak to vypadá, když přes reprodukční hlavu analogového magnetofonu „běhají“ slepky a vy vidíte, jak byl záznam vlastně upraven a kolik střihů vůbec bylo nutné učinit.

V pátek 17. srpna v 16 hodin vysíláme pravidelný pořad Fonogramy věnovaný tentokrát deset let starým archivním nahrávkám ze srpna 2002 (Co přinesla velká voda).

Pro zájemce o rozhlasovou techniku a její historii jsme v této souvislosti připravili ještě video: