Nostalgie a světabol Jiřího Menzela

1. březen 2018
Režisér Jiří Menzel zahájil 6.12.2016 výstavu k výročí 50. let od premiéry filmu Ostře sledované vlaky

Osmdesátiny Jiřího Menzela jsou jistě vhodnou příležitostí, jak vyjádřit vděčnost filmovému tvůrci, který jako jeden z mála českých udělal díru do světa.

Ostatně komu jinému by slavné a uznávané Berlinale dnes uspořádalo gratulační prezentaci, jako se to letos poštěstilo Jiřímu Menzelovi, který kvůli zdravotním problémům bohužel nemohl být na místě. Není asi třeba připomínat Oscara za Ostře sledované vlaky nebo všeobecně oceňované Skřivánky na niti, Rozmarné léto, Postřižiny, Na samotě u lesa nebo Vesničku mou střediskovou, abychom si snadno zpřítomnili Menzelův filmový styl. Všichni ho dobře známe, neseme jej v sobě. Je to živý a žitý český kánon! Režisérova schopnost „říkat pravdu příjemnou formou“ se zadřela hluboko do „národní povahy“, či přesněji řečeno do „národní imaginace“, které je vlastní sebeironický výsměch, jen se většinou vyvažuje nutkavou potřebou dodat, že život i ošklivý, drsný a směšný je přece jen pořád moc krásný.

02975699.jpeg

Nemusíme nutně hned sahat pro slova jako je „kýč“, i když by se v jistém pojetí takové vyjádření nesporně hodilo; stačí, když řekneme, že jde o jistou filtraci reality či dokonce její derealizaci. Podvědomé či vědomé odsávání konfliktních vrstev vytváří panoptikum více méně milých postaviček, které sice občas sehrají i nepěknou hru, ale všichni ze života víme, že nakonec to ani tak nebolí, protože čas vše zahladí a přivede nás ke smíření. Film se v tomto pojetí stává uměním smíření se světem, což by samo o sobě nebylo špatné, kdyby cenou za toto usmiřování nebylo úplné přetvoření světa a jeho bytostné zkreslení. I facka či jiné fyzické násilí jsou u Menzela pouhé panoptikální gagy, jež plní grotesku, jíž se pak se chtěnými smíchem a dojemným pláčem říká život. Tento groteskní znak Menzelovy tvorby je patrný už ve Skřiváncích na niti, ale svého vrcholu dosahuje v předposledním Menzelově díle, v hrabalovské sáze Obsluhoval jsem anglického krále (není vůbec náhoda, že úvodní nádražní scéna s prodejem párků je vytvořena právě jako odkaz na klasické filmové grotesky, naopak, je to scéna příznačná, pro Menzelovu tvorbu signifikantní, ba ikonická).

Svět jako grotesku viděli už klasikové filmu na začátku 20. století, kdy se film stával uměním masové výpovědi a vlivu. „Slapstick“, jak se tehdy grotesce říkalo, měl ale úplně jinou vnitřní poetiku, jakkoliv se s Menzelovým filmařstvím vnějškově někdy na první pohled zdánlivě překrývá (je to dobře vidět i v Menzelově adaptaci Havlovy Žebrácké opery), vychází prvotně z melancholie. Z vědomí toho, čemu se říká bytostný smutek či světabol. Slapstick je pak pokus vyrovnat se s tímto bolem tím, že jej přirozeně překlopíme do smíchu, jenž nám na chvíli umožní jisté uvolnění. Smutek ale nikdy z grotesky nemizí, zůstává všudypřítomný i v té největší legraci jako její odvrácená strana. S Chaplinem nejvíce soucítíme ve chvíli, kdy se mu nejvíce smějeme, tak jako se Laurel či Frigo smějí slzami a naopak, diference tu někdy téměř neexistuje, jak se obě gesta do sebe přelévají, podobně jako známé reverzibilní obrázky (dva obličeje, pohár apod.).

Do kin přichází Tlumočník. Road movie o tom, že minulosti neunikneš

Tlumočník

Pokud má někdo pochybnosti, že se ještě pořád dá natočit film o holocaustu nově, zajímavě a s nadhledem, měl by si zajít na nový snímek Martina Šulíka Tlumočník.

Grotesknost Menzelových filmů je jiného typu. Není příliš spojena se světabolem, jakkoliv by k tomu mohlo odkazovat už „smutné herectví“, které ve svých či jiných filmech provozuje sám Jiří Menzel. Vychází z bolesti jiného typu, z bolesti nostalgické, z bolesti způsobené ztrátou hnízda, ztrátou domova, jak se pojem „nostalgie“ ve svém románu Nevědomost snaží doslovně etymologicky přeložit Milan Kundera. Jiří Menzel je nostalgik; stýská se mu po lidském ráji, bohužel ztraceném, a tak jej zvláštním a velmi specifickým způsobem rekonstruuje ve svých filmech. Ne snad doslovně v příbězích, nýbrž ve formě a prostředcích, jimiž ztracené hnízdo filmově znovu-vytváří. A tak každý, kdo se chce s Menzelovými filmy skutečně naplno setkat, dotknout se jich, musí podlehnout tomuto čaru (kouzlu, magii…) nostalgické bolesti, která je, jak už bylo výše naznačeno, nakonec neskutečně krásná!

Režisér Jiří Menzel, 1990

Případné míjení se s Menzelem – k němuž se tu bez mučení přiznávám, jakkoliv jeho filmy mám stejně zadřené pod kůži a do šedé mozkové kůry jako kdejaký jiný Čech (toto je národ; to zde začíná vlastenectví!) a jakkoliv se upřímně snažím, dojít osvícením (satori) uměním tohoto výjimečného zjevu české filmové tradice – je tedy ponejvíce zřejmě způsobeno neochotou podléhat svůdnému vyklonění se do nostalgie a vzdor těmto svodům se raději zas a znovu vydávat světabolu, aniž by bylo předem jasné, že to bude krásné. Přestože v lákavé a svůdné umělecké výzvě režiséra Jiřího Menzela nepřiznaně malinko věříme, že to krása přichází už jaksi sama…