Pavla Horáková: Stále jsou naši mrtví s námi

Zatímco mí praprarodiče se nechali pochovat do země, aniž o tom museli nějak zvlášť uvažovat, jejich děti už si od středního věku střádaly na pohřeb žehem. Moji dědové a babičky si vlepovali kolky do legitimace Spolku přátel žehu jako já členské známky do pionýrského průkazu.

Čtěte také

Pavla Horáková: Šnečku, šnečku

Pohřeb žehem v českých zemích umožnila až první republika a dnes v jeho četnosti zaujímáme jedno z předních míst ve světě. Kremace tvoří asi 83 procent pohřbů v Česku, v Praze je to bezmála sto procent. Díky tomuto trendu se za poslední století výrazně proměnila tuzemská funerální architektura i vzhled hřbitovů. Monumentální rodinné hrobky, kam se vešlo několik pater rakví, nahradily začasté poněkud uniformní urnové hroby, kolumbární stěny se schránkami, rozptylové a vsypové loučky a v posledních letech i ekologické a lesní hřbitovy.

Změnily se také zvyklosti. V hlavním městě se přes 80 procent zpopelnění odehraje bez obřadu. V Brně je to méně než 40 procent. Kritici to svádějí na lakotu a lhostejnost pozůstalých, ale nepodceňovala bych český odpor k okázalosti a zdrženlivost vůči veřejnému projevování emocí. Nejedno smuteční oznámení zaslané ex post nese doušku „Na vlastní přání byl zesnulý zpopelněn v tichosti a bez obřadu“.

Čtěte také

Pavla Horáková: Vítrný medvídák

Přesná čísla neznáme, ale podle odhadů si Češi víc než desetinu vyzvednutých uren nechávají doma nebo popel svých zesnulých uloží na soukromém pozemku. Kritika tohoto trendu se zaštiťuje tvrzením, že bez slavnostního uložení urny na oficiálním hřbitově neproběhne nutný přechodový rituál, nedojde ke skutečnému rozloučení a truchlení nemá zdravý průběh.

Zhruba toto hlásala onehdy reklama jakési pohřebnické instituce na sociálních sítích a v komentářích se setkala s téměř jednomyslným odporem z nejrůznějších vrstev české společnosti. „Já mám manžela takto doma, do hrobu půjdeme až spolu. Pomáhá mi to, že je se mnou,“ napsala jedna ovdovělá paní. Jiný komentující se svěřil, že má doma syna. Kdosi se zmínil, že jeho starý strýček má tetu dokonce u sebe v posteli. Nejpozoruhodnější komentář zmiňoval dámu, která má oba zesnulé manžely v kuchyni na kredenci a mstí se jim za všechny křivdy. Schválně vaří jídla, která oba nesnášeli, sleduje televizní pořady, které neměli rádi, a vrací se domů pozdě, protože za jejich života nesměla nikam chodit.

Čtěte také

Pavla Horáková: Shůry

Jestliže někomu přijde skandální, že zpopelnění nebožtíci jsou součástí domácnosti, co by si teprv pomyslel o komunitě Toradžů na indonéském ostrově Sulawesi, kteří si své mumifikované zesnulé uchovávají několik let doma, než se rozhodnou k pohřbu. Ale i poté své mrtvé pravidelně vynášejí ze skalních hrobů, převlékají je a upravují a ve svátek je vyvedou na procesí po vesnici a veselí se s nimi.

Při vykopávkách na nalezišti Çatalhöyük v Turecku objevili archeologové pod neolitickými obydlími dokonce několik vrstev pohřbů. Jejich dávní obyvatelé neuchovávali příslovečného kostlivce ve skříni, ale hned několik koster pod podlahou. Z nálezů vyplývá, že kosti byly opakovaně exhumovány a dekorovány. Na nalezišti ještě staršího osídlení v Göbekli Tepe byli mrtví také pochováváni pod podlahami obydlí a jejich lebky zdobily interiéry domů.

Čtěte také

Pavla Horáková: Óda na stehovku

Potřeba mít své drahé zesnulé nablízku zjevně není žádný moderní výstřelek. Způsoby, jakými se lidé vypořádávají s odchodem blízkých, se různí v prostoru i čase a neexistuje žádný správný způsob truchlení. Jak napsal básník, „stále jsou naši mrtví s námi“. Ať tak, nebo onak.