Daniel Raus: Daleko od slunce

Od pradávna lidé věřili, že s touhle náladou mizí hranice mezi světy. Že skutečnost otvírá náruč mýtům a tajemná melancholie vede k říši snů. Představy se mísí s realitou, skutečné tváře s maskami, oranžové lucerny s bílou mlhou měsíčního svitu. Svět živých se potkává se světem těch, kdo tady byli dávno před námi. A do toho září stovky a tisíce svíček.

Čtěte také

Daniel Raus: Jedině Bůh

Právě ty svíčky mám v paměti, když po malých okreskách projíždím vesnice, které si pamatuju z dětství. Plápolavé svíčky mi připadaly jako jezero malých plamínků, jako záplava nenápadných tajemství. Teď ale jedu navštívit moji máti. Je v zařízení jménem Naděje.

Když procházím dveřmi, ráda mě vítá, ale ukazuje se, že není v nejlepším rozpoložení. Vysvětlení podá hned v úvodu: „Včera dvě hodiny rehabilitace, hlava mi z toho doteďka třeští.“

Aha, přikyvuju a nahlas povídám: „Koupím ti chlebíčky u Smékala, dáš si?“

„V žádným případě, mám gastritidu.“

„No tak ti vemu jenom dva nebo tři...“

„Kdepak, vůbec nemůžu...“

Čtěte také

Daniel Raus: Kosmické poselství

„Tak nic,“ povídám smutně. A ona se ozve: „No, možná dva kdybys koupil... ale dietní.“

Jasně, je to v suchu, pomyslím si, a pokračuju: „Chceš taky zákusek?“

Reakce opět kategorická: „Zákusek vůbec, ani vidět.“

„Třeba Hrušku, ta ti minule chutnala.“

„Hrušku né...“

„Tak ti donesu Košíček, maj ho vynikající.“

Kroutí odmítavě hlavou: „Košíček né... když tak něco lehčího.“

Koupil jsem tedy (podle přání) šunkové chlebíčky a jednoho Míšu. Zaprášilo se po nich, i po tom Míšovi. Nálada se vylepšila jako mávnutím kouzelného proutku. Hlava přestala třeštit. Což je dobře, protože už pár let mi moje máti vypráví příběhy.

Čtěte také

Daniel Raus: Lilie v kostele

Je ráda, když je někde použiju nebo zapíšu. Umí je poutavě podat a má nakažlivý smích. Jinak se o ně moc nestará. Čím je ale starší, tím větší má potřebu svoje zážitky někomu sdělit.

Točil jsem kdysi na Slovensku rozhovor se spisovatelem, co bydlel nedaleko od nás. Jmenoval se Rudo Sloboda. Naprosto originální bytost, jakou potkáte jednou za život. Když jsme dotočili a vše bylo dokončeno, Rudo Sloboda povídá: Mám už jenom jeden příběh, co potřebuju ještě zachytit, všechno ostatní jsem sepsal, ten příběh bude v mojí další knize.

V tu chvíli jsem nechápal, jak vážnou věc mi říká. Pár měsíců na to kniha vyšla, a ještě předtím Rudo Sloboda vlastní rukou zemřel.

Čtěte také

Daniel Raus: Motýlí křídla

Od té doby uplynula spousta času. A dávnou minulostí je i příběh s Míšou a šunkovými chlebíčky. Vlastně se mi jen tak vynořil v mysli. Nejspíš proto, že se slunce vzdaluje a snáší se magická atmosféra, která jako by chtěla mluvit, a v tom všem mizí hranice mezi světem živých a světem těch, co tady byli dávno před námi.

Možná ale taky proto, že mi ten nakažlivý smích vážně chybí.