Pavla Melková: Archeologie budoucnosti

Stejně jako skutečnost, že právě proto je poezie něčím, co v současnosti potřebujeme. A architektura – některá – dokáže to samé.

Čtěte také

Pavla Melková: Sedm smrtí, sedm zrození

Letos, kdy Nobelovu cenu za literaturu získala Anne Carson, mne dvojnásob těší, že po šesti letech byla znovu oceněna poezie, a i tentokrát nacházím inspiraci pro architekturu, i když jinak.

Nobelovy ceny sleduji, i v oborech, kterým nerozumím. Zajímají mne ale přesahy oceněných prací, hlavně otázka, jak slouží společnosti a lidem, vedle vnitřního akademického rámce. Tenhle rozměr ostatně často zdůrazňuje i sama Královská švédská akademie.

Výběr Anny Carson zdůvodnila komise následovně: „Za její odvážné a vynalézavé dílo, které v hravém dialogu s klasickou tradicí vytvořilo nové formy pro současnou literaturu“. Dialog s historií, který dokáže přinést nové formy pro současnost, je důležité téma i v architektuře.

Čtěte také

Pavla Melková: Sbírat borůvky po jedné

Architekt Rem Koolhaas v roce 2009 v přednášce na Columbijské Universitě, a později i v textové formě, přednesl tezi, že Star architects jsou mrtví, nová architektura nedokáže najít téma a východiskem pro ni je věnovat se renovacím starého, protože tématem se pak stává reakce na něj.

Je trochu těžké právě Koolhaasovi plně věřit, protože většina jeho kariéry se ubírala jinudy, sama bych navíc neřekla, že nová architektura nedokáže najít současná témata. Vztah ke starému ale dává smysl, z ideových i praktických důvodů. Přináší úsporu a obohacení. Můžeme pietně rekonstruovat staré budovy, anebo je transformovat a doplňovat. To se ale dodnes často děje historizujícím způsobem, kdy nové části nekopírují ztracenou podobu, která už tu byla, ale pouze evokují historický vzhled. Kdyby to byl rozhovor, byl by epigonský. Rovnocenný dialog, ze kterého, jako u Carson, která se odkazuje především k antice, „vzejdou nové současné formy“, je zajímavější.

Čtěte také

Pavla Melková: Život hodný žití

Vybavila se mi výstava japonského architekta Tsuyoshi Taneho, kterou jsem navštívila letos na jaře v kodaňském Louisiana Museum of Modern Art. Dalo by se říct, že principy přístupu, které definoval v manifestu „Archeologie budoucnosti“, jsou podobné jako u Carson. Zkoumá důkladně historickou architekturu, respektive lidmi vytvářené prostředí až do nejstarších dob, a paměť považuje za východisko pro současnou architekturu.

Nemá nicméně na mysli jen péči o staré struktury, ale především pochopení a uplatnění dřívějších principů, a to nikoli v konzervativním tradicionalistickém formálním duchu, ale spíše ve smyslu obecně platné nadčasové zkušenosti. Nejde mu zároveň jen o vizuální podobu či romantický pohled, ale také o dovednosti, řemeslné a materiální znalosti, smysl a logiku věcí. Protože v době, kdy se stále víc spoléháme na umělé technologie a mechanické materialistické fungování, zapomínáme na jednoduchá, přirozená řešení, která jsou tu od nepaměti a stále fungují.

Čtěte také

Pavla Melková: Architektura není jenom architektura

Původní, nyní zasypanou vodní cestu Tamagawa Josui v Tokiu tak navrhuje proměnit v projekt městského zemědělství; farmu dlouhou 2,6 kilometrů. V projektu památníku Sea of Time v Tohoku, místě zničeném tsunami, zase připomíná základní vlastnosti přírody – oceánu, větru, krajiny. A v Tane Garden House v areálu Vitra ve Weil am Rhein, demonstruje, jak lze tradiční a místní materiály a řemeslné zpracování transformovat do současné architektury.

A jeho termín „Archeologie budoucnosti“ by se myslím dal dobře použít také pro dílo Anne Carson.