Anna Beata Háblová: Teď, právě teď

Její válcová hmota na vejčitém půdorysu, s kamennou podezdívkou a jedlovými trámy opracovanými pouze sekyrami, jako by byla sama zhmotněnou touhou po kapli. První sbírka na stavbu totiž vznikla už v roce 1920, ale válka a později komunismus záměr přerušili. Své realizace se tak dočkala až o sto let později díky iniciaci faráře, darům, práci farníků a architekta Jana Říčného.

Čtěte také

Anna Beata Háblová: Pálící Nepál

Kaple v Nesvačilce je jeden z mnoha projektů, které momentálně prezentuje výstava More is now ve Frankfurtském muzeu architektury. Název výstavy je odkazem k heslu minimalistického modernismu a stavbám Miese van der Rohe: less is more, méně je více. Postmodernismus si pak heslo upravil na less is a bore, tedy méně je nuda. Paradigma doby se ale stále mění, a tím se mění i hesla, kterými věci uchopujeme.

Ještě před týdnem jsem seděla v přednáškovém sále frankfurtského muzea a dívala se na prezentaci výstavy a také Janových skic kaple. Byly to kresby hledající tu nejjednodušší a nejúčinnější formu. Jejich autentičnost mě vrátila o dvacet let zpátky do doby studií, kdy se nám v každém pohybu tužkou zhmotňovaly v představách prostory jako náruče pro život a smysluplné pobývání.

Čtěte také

Anna Beata Háblová: Aby radosti bylo víc

A přesně takovými náručemi jsou i ostatní vystavované projekty, vybrané kurátorkou Helenou Doudovou. Náplavka v Plzni od ateliéru K světu, Úprava pražského Planetária od collcoll, sauna v kupce sena od A1 architects nebo oživení pražského viaduktu od CCEA. A také pěší lávka, skatepark, galerie nebo adaptace obilného sila. More is now totiž ukazuje na tu část české tvorby, která se zajímá více o obyčejnost než o exkluzivitu, více o komunitní charakter než o velký development. Prezentované projekty jsou hlavně ty, které oživují veřejný prostor nebo jsou zdařilými rekonstrukcemi.

More is now, více je teď. Jak to interpretuje jedna z vystavujících Janica Šipulová ze studia Consequence forma, více je tady i teď. V obyčejnosti, jednoduchosti, každodennosti. Projít se krajinou a zhluboka se nadechnout podzimního dne. Připravit jídlo a pak ho společně sníst. Pohladit kocoura, udělat s dcerou úkoly. A zjistit, jak se daří mojí mámě s demencí. Být ráda za to, že jsme zdraví. Uvařit si čaj. Nepohádat se, a pokud ano, tak se zase rychle usmířit.

Čtěte také

Anna Beata Háblová: Bílá extáze

Tady a teď nemyslet na minulost, která už není, a nebát se budoucnosti, pokud jí nedokáži ovlivnit. Nechat se obejmout domem nebo se naopak rozpustit v krajině. Ztratit se v čase jinde než skrolováním. Být na chvíli jako vítr a pohledem česat koruny stromů.

Vstávám od počítače a jdu ven. Udělat něco konečně důležitého. Zaklonit hlavu a pohladit mraky. A prostě si říct – teď. To samo o sobě je už hodně. Právě teď.