Když zpívám něco, co se mě osobně dotýká, tančím na hraně slz, říká mezzosopranistka Adamova o cyklu Zimní cesta od Schuberta

Zimní cesta je vlastně 24 zastavení na cestě člověka, který ztratil lásku i iluze. Když tento cyklus zpíváte, vnímáte ho jako jednolitý, dramatický oblouk, nebo spíše jako sled velmi osobních, proměnlivých stavů duše?

Trošku obojí, jestli to mohu takhle říct. Mám pocit, že jsme na jedné cestě, ale přitom nevidíme každý krůček. Vždycky se zastavíme v nějakém momentu cesty. Mám pocit, že každá píseň je takové okénko do různých stavů. Mám pocit, jako kdyby Schubert už věděl o všech stadiích zármutku, o kterých nyní psychologicky mluvíme. A vlastně ano, procházíme si tím, s čím se prochází člověk, když něco ztratí, o něco přijde.

Schubert zde pracuje s extrémní úsporností, hudba je místy až asketická. Jak jako interpretka pracujete s tichem, s prázdnotou mezi frázemi a s tím, co zůstává prakticky nedořečeno?

To je asi moje nejoblíbenější část toho, co se v tom cyklu děje. Je to skoro, jako kdyby on šel dál. Má svoje myšlenky, ten poutník, o kterém se bavíme. A je to opravdu cesta. Když uslyšíte, jak je to napsané, mám pocit, že vždy v každé písni slyšíme jeho krok a tempo. A to ticho, kdy já nezpívám, to je cesta, kdy jdu dál. A pak vyslovím svoji další myšlenku.

Němčina Wilhelma Müllera je v tomto cyklu mimořádně konkrétní a obrazná. Co je pro vás důležitější? Význam jednotlivých slov, jejich zvuková kvalita nebo hudební linie, která je nese?

Samozřejmě je to kombinace všech tří článků a nejde to úplně rozdělit. Moc mě baví právě, nakolik konkrétní poezie je, protože mi to dovoluje opravdu si hrát s barvami mého hlasu i s barvami souhlásek a samohlásek. Občas dávám větší důraz na určitá slova, občas dávám větší důraz v některých písních na linii. To se odvíjí píseň od písně.

Zimní cesta je tradičně spojována spíše s mužským hlasem. Přináší vám jako mezzosopranistce jiný pohled na postavu poutníka? Proměňuje se tím jeho příběh?

Samozřejmě, když se koukáme konkrétně na ten příběh, ano, je to z mužského pohledu, ale pro mě jsou to texty a básně, které promlouvají o zlomeném srdci a o ztrátě a tu si prožíváme všichni a je jedno, jakého jsme pohlaví nebo orientace a hlavně, myslím si, že v našem moderním světě naše role ve vztazích taky už nejsou natolik konkrétní, jako bývaly tehdy, takže si myslím, že já to nevnímám velmi genderovaně, tento cyklus.

Bello, jak často se k tomuto cyklu interpretačně vracíte?

Poprvé jsem ho zpívala v roce 2023. A od té doby, co jsem ho začala zpívat, tak se k němu párkrát za rok s velkou radostí vracím. Mám vážně štěstí.

Proměňuje se nějak váš pohled na jednotlivé písně? Vyvíjí se váš interpretační přístup?

Absolutně, to mě na tom asi baví nejvíc. Strašně záleží na tom, s kým zpívám a v jakém stavu jsem v daný moment já, tedy čím si procházím osobně.

Pro mě je klíčové třeba, jak se interpretuje píseň Der Leierman. Občas se na konci sama překvapím. Třeba když jsem ji zpívala poprvé v Německu, v Bonnu s Novým smyčcovým kvartetem, tak jsem během písně pochopila něco nového sama pro sebe, o životě, o slovech, která promluvám.

Bella Adamova|foto:Tomáš Vodňanský, Český rozhlas

Měla jste při přípravě písňového cyklu před těmi třemi lety nějaký interpretační vzor?

Můj nejsilnější zážitek bylo, když jsem slyšela britskou mezzosopranistku Alice Coote zpívat Zimní cestu ve Wigmore Hall, to mi bylo asi 20 let. To byl pro mě velký vzor, ale že bych nějak konkrétně někoho poslouchala a napodobovala, to ne. Další skvělá nahrávka, kterou zbožňuji, je od sopranistky Christine Schäfer a Erika Schneider. Nahrávala ji nedlouho po smrti manžela, což je na nahrávce opravdu slyšet. Vzory jsou pro mě spíše o schopnosti intepretovat autenticky. Když Alice Coote zpívala ve Wigmore Hall, tak během posledních tří písní brčela a zpívala dál. Jako pro mladou zpěvačku to pro mě bylo velmi silné.

Jak je snadné nebo nesnadné udržet emoce tzv. na uzdě, když zpíváte Zimní cestu?

Asi hodně záleží na tom, jak se k tomu daný den postavím. Není to tak, že čím víc to zpívám, tím méně to prožívám – naštěstí. Tím, že si tímhle procházím skoro na každém koncertě, kde zpívám něco, co se mě osobně dotýká (a to je téměř vždy), tak často tančím na hraně toho, jestli se v některých momentech rozbrečím, nebo ne. Myslím, že už jsem se v tom docela vytrénovala, dokážu se udržet se a nejít úplně za tu hranici.