Povídky Samuela Becketta, Maeve Binchyové, Williama Trevora, Edny O'Brienové a dalších irských autorů

Frank O'Connor: Moje první zpověď

„Požehnejte mi, otče, neboť jsem zhřešil, je to má první zpověď…“ Irský humor, jak v próze, tak v divadle, vychází z vypravěčské kultury Irska, je drsný, často velmi tělesný, je to způsob, jakým se dívají na svět lidé často nepředstavitelně chudí a vychovaní v drsných podmínkách. Nesmíme zapomenout ani na irskou katolickou církev a její vliv na obyvatele Irska, na vzpoury proti anglické nadvládě, ale ani na keltskou minulost a mytologii.

Frank O'Connor se narodil roku 1903 v irském Corku. Jeho dětství bylo jako vystřižené ze sociálního románu - otec pil, dělal dluhy, trápil a bil matku, která živila rodinu tím, že uklízela po domech. Když matka zemřela, byl spisovatel už jako dospělý muž šokován lékařskou zprávou, podle níž celý život trpěla chronickým zánětem apendixu a se stoickým klidem snášela nepřetržitou mnohaletou nevolnost a bolesti. Ve 20. letech se Frank O'Connor přidal k irským nacionalistům, bojoval v Irské republikánské armádě za nezávislost Irska proti Británii a byl za to i několik let vězněn. Na jeho vstupu do literárních kruhů měl zásluhu George William Russel. O'Connor se stal roku 1935 členem Rady Abbey Theatre v Dublinu a v roce 1937 jeho ředitelem. Byl v tom velmi podporován básníkem W.B.Yeatsem, po jeho smrti se ale dostal do konfliktu a nakonec místo v divadle opustil. Od roku 1950 pobýval převážně v USA, kde byly vydávány jeho irské povídky, přednášel také na univerzitách. Po mozkové mrtvici, kterou byl stižen při svém působení na Stanfordské univerzitě, se vrátil do Irska a zemřel roku 1966 v Dublinu.

Maeve Binchy: Ta Správná věc

Život na irském maloměstě zpodobňovaný s jemným humorem je pojítkem mnoha próz, kterými se zapsala do čtenářského povědomí populární irská spisovatelka Maeve Binchyová (1940–2012). Je tomu tak i milostném příběhu Irene a Jima, kteří věří, že dělat „správné věci“ přináší štěstí.

William Trevor: Tančírna U dvou srdcí

William Trevor byl českým čtenářům představen v roce 1998 povídkovým výborem Andělé v Ritzu, z něhož pochází i povídka Tančírna U dvou srdcí. William Trevor (1928–2016) vychází z irské lidové vypravěčské tradice a přetváří ji po svém: jeho naturalistické, slohově hutné a na významy bohaté texty vyprávějí o nehrdinských hrdinech všedního dne, jejichž napohled obyčejný život bývá v skrytu často až bizarní a plný všech možných lidských vášní i agonií. Trevor má pronikavé oko pozorovatele vnějších i vnitřních dějů, což mu spolu s vytříbeným jazykovým citem dovoluje spisovatelsky obstát i stranou módních trendů, a zůstat tak naprosto svůj. Jeho častým tématem je nerovná láska či láska neuskutečnitelná. Z díla Williama Trevora je do češtiny přeložena ještě povídková kniha Den, kdy jsme se opili dortem a před pěti lety vyšel poměrně útlý román o irském maloměstě Láska a léto: i tady jde o melancholický obrázek nerovné a vlastně nemožné lásky.

Edna O'Brienová: Zájezd

Příběh ženy středního věku, která se pokusí vymanit ze stereotypu vychládajícího manželství a neuspokojivého pracovního uplatnění nesmělým milostným dobrodružstvím. Své rozpačité touhy upíná k okamžiku, kdy manžel odjede na podnikový zájezd a ona bude moci svého přítele pozvat k sobě domů. Ale romantické sny jsou neúprosně konfrontovány realitou života.

Edna O'Brienová (1930–2024) je autorkou románů, povídek, divadelních her, televizních a filmových scénářů, cestopisů a knížek pro děti. Vyrůstala v západním Irsku ve venkovské domácnosti, kde kromě bible byly jedinými knihami kuchařky a ročenky plemen koní - záhy však odjela do Dublinu a inspirována romány Jamese Joyce zvolila dobrovolné vyhnanství v Londýně jako jedna z nejvýraznějších osobností irské literatury dvacátého století. První román Venkovská děvčata (později rozvinutý v trilogii, jejíž druhý samostatný díl vyšel česky pod názvem Děvče se zelenýma očima) přinesl mladé autorce v roce 1960 všeobecné uznání, třebaže v Irsku byl zakázán pro „nevhodný“ důraz na sexualitu a kritický pohled na postavení žen v irské společnosti. V rodné farnosti byla dokonce kniha upálena. Rozporuplný vášnivý vztah k Irsku je tématem opakovaných literárních návratů do vlasti ve většině dalších jejích děl, za něž získala řadu významných literárních ocenění.

Samuel Beckett: Vyhozený

„Vysoké ty schůdky nebyly. Počítal jsem stupně snad tisíckrát, jak cestou nahoru, tak cestou dolů, ale jejich počet se mi neuchoval v paměti. Nikdy jsem nevěděl, jestli se má říct jedna s nohou na chodníku, dvě s další nohou na prvním schodě a tak dál, anebo jestli se chodník nepočítá.“ Těmito slovy začíná povídka Samuela Becketta (1906–1989) Vyhozený, kterou autor, nositel Nobelovy ceny, irský prozaik a dramatik tradičně řazený mezi představitele absurdního divadla uveřejnil v knize Novely a texty pro nic (1955). Tři vyprávění – Vyhozený, Na uklidněnou a Konec a třináct krátkých textů – se blíží pojetí tzv. „nového románu“. Ukazují život člověka zachyceného absurdním dalekohledem soustředícím se na věci, jež obvykle pro jejich zdánlivou nedůležitost nevnímáme. Jako by z Beckettova vyprávění vypadlo všechno podstatné – kdo je hlavní hrdina, proč se chová právě tak, jak se chová, odkud odešel a kam jde – nic z toho se nedovíme. Zato se dovíme řadu zvláštně zneklidňujících detailů, o něž jsme možná ani nestáli. Ostatně celá povídka končí takto: „Nevím, proč jsem ten příběh vykládal. Zrovna tak dobře jsem mohl vykládat jiný. Možná že jindy bych mohl vykládat jiný příběh. Kdo se dožije, uvidí, že jsou všecky stejné.“

James Joyce: Pension

Spisovatel James Joyce (1882–1941), autor slavného Odyssea, patří největším experimentátorům na poli moderního románu. Narodil se v Dublinu, studoval na církevních školách a zdálo se, že bude knězem. Ale nestalo se tak. Nezačal ani studovat medicínu, kvůli které odešel do Paříže. Opustil Irsko a stal se „dobrovolným vyhnancem“. Ať už ale žil kdekoli, v Itálii, Francii nebo Švýcarsku, všude s sebou vláčel svůj Dublin a ve svých literárních dílech se do něj vracel. Sbírka povídek Dubliňané vyšla poprvé v roce 1914 a má ještě pramálo společného s Joyceovými pozdějšími literárními experimenty. Snaží se zde život dublinské střední třídy popsat ve skutečné, nezkreslené podobě. Literární vědci na jejich příkladu nejčastěji dokládají pojem epifanie – tedy moment náhlého prozření literární postavy. A stane se tak samozřejmě i v příběhu, který jsme do vltavského vysílání vybrali.

Povídka Pension vypráví o rázné a přísné „madam“ Moonyové, která si po rozvodu s manželem - opilcem zřídila penzion pro svobodné pány. K postavě jejího zhýralého muže, se Joyce nechal zjevně inspirovat neblahým příkladem svého vlastního otce, výběrčího daní, který kvůli alkoholu přivedl rodinu téměř na mizinu. Mooneyová má devatenáctiletou dceru Polly, která se zaplete s jedním z obyvatel penzionu. Teď je tedy na ní, aby zařídila, aby se pan Doran zachoval k dceři tak, jak se má. Několik postav z Dubliňanů nechal později Joyce epizodně „hostovat“ ve svém vrcholném díle Odysseus. Postava nešťastného milence Roberta Dorana je jednou z nich.

Oscar Wilde: Oddaný přítel

Kdy přátelství obohacuje náš život? A kdo je naším opravdovým přítelem? Umět pomoci druhému a projevit náš charakter skrze skutky má mnohdy větší váhu než schopnost krásně a dlouze mluvit o vlastní velkorysosti. Ne každý, kdo se za našeho přítele vydává, to totiž s námi doopravdy myslí dobře. Satirický příběh o dobrosrdečném zahradníkovi Hansovi, jehož dobroty zneužívá bohatý mlynář, napsal Oskar Wilde v roce 1888.