„Housle jsou pro mě zásadní kotva, kterou v tomto světě nacházím.“ Tomáš Netopil se kromě dirigování věnuje také hře na barokní housle

Jste šéfdirigentem velkého symfonického orchestru, ale současně stojíte v čele komorního barokního ansámblu Collegium Colloredo. Co vám tato druhá poloha dává a v čem vás práce s historickými nástroji obohacuje jako dirigenta?

Barokní hudba byla vždycky mým obrovským koníčkem, byl to můj útěk k relaxaci po náročných symfonických a operních produkcích. Už řadu let provozuji tento ansámbl a vystupuji společně s Barbarou Mariou Willi a se spoustou dalších barokních specialistů, což mě zaprvé nesmírně baví a zadruhé mě to obohacuje právě i pro práci v symfonickém orchestru, protože vedení barokních hlasů a styl interpretace je něco, co mohu na sto procent využít i v symfonickém orchestru. A housle jsou pro mě zásadní kotva, kterou v tomto světě nacházím.

Čtěte také

Důraz na rychlost a tlak smyčce. Dirigent Tomáš Netopil v Essenu zušlechťoval hru těžkého klasicistního repertoáru, teď se vrací domů

Collegium Colloredo čerpá z mimořádně bohatého kroměřížského archivu. Čím je podle vás tato sbírka výjimečná a co vás na ní stále znovu a znovu překvapuje?

Jsem velice častým návštěvníkem této sbírky a neustále nacházím nové a nové skladby, i když myslím si, že co se týká sbírky Karla Lichtenštejna z Kastelkornu, tak ta už byla víceméně objevena celá a zkatalogizována. A jsem rád tedy, že mohu spoustu skladeb, sonát, různých evropských skladatelů uvést znovu v život. Je to vždycky velké dobrodružství, protože se jedná většinou o opisy Pavla Josefa Vejvanovského, který byl kapelníkem biskupské kapely a byl velice činný právě v těchto opisech, které získával jak z Vídně, tak mu byly posílány a tak dále. Jsou to opravdu mimořádné skvosty, někdy právě z toho důvodu, že opis je jediný zdroj, který máme, protože spoustu originálů už dávno nejsou na tomto světě a právě opis je jediné, co máme.

Program spojuje jména jako Heinrich Ignaz Franz Biber, Johann Heinrich Schmelzer nebo Georg Muffat, tedy autory spojené s Vídní, Salcburkem i Moravou. Jaký hudební obraz doby z těchto skladeb podle vás vystupuje?

Každý skladatel je unikát. Když se podíváme třeba na dílo Georga Muffata, který napsal svou houslovou sonátu v roce 1677 a adresoval ji přímo biskupu kroměřížskému, aby se ucházel o místo kapelníka, tak je to opravdu mimořádné dílo, plné na tu dobu nezvyklých harmonických postupů, harmonických změn, enharmonických záměn, virtuózního partu houslí, který byl velice žádán a který právě biskup kroměřížský velmi miloval. Vedle toho díla Bieberova jsou zase velmi bohatá na kontrapunktickou složku a na vedení trojhlasů ve dvou houslích a viola da gamba. Pak je to Pietro Andrea Ziani a jeho sonáty, které jsou takovým obrazem italského raného baroka a fantazie, kterou tito skladatele plně využívali. Takže řekl bych, že každý skladatel do období baroka, do poloviny 17. století, přinášel něco svého, něco ze své země nebo něco ze své kompoziční podstaty. A to je právě unikát.

Ve vybraných sonátách, které zazní, je patrná mimořádná technická náročnost toho houslového partu. Jak přistupujete k rovnováze mezi virtuozitou a stylovou vytříbeností, která je pro barokní hudbu klíčová?

Je to samozřejmě styl, ve kterém se snažím neustále zdokonalovat a je to také volba v tomto případě adekvátního smyčce, který například v italské literatuře by měl být opravdu jeden z těch nejmenších a nejlehčích, aby právě virtuozita a lehkost byly co možná nejjasnější.

Koncert se uskuteční v kostele svatých Šimona a Judy v Praze v rámci cyklu Stará hudba FOK. Má pro vás sakrální prostor u této hudby zásadní význam?

Zásadní asi ne, ale velmi důležitý. Je to vždy svátek, když člověk může spojit hudbu s prostorem, který je té hudbě nejbližší. Velmi mě baví koncerty v Kroměříži, v arcibiskupském zámku, ve sněmovním sále, kde je člověk nejblíže tomu zdroji. Ale v tomto případě se opravdu hodně těším na naše vystoupení v kostele Šimona a Judy, protože myslím si, že ta akustika nás bude velmi inspirovat.