Osudy Jana Duška. Vzpomínání scénografa, kostýmního výtvarníka a pedagoga
„Když jsem oslovila profesora Jana Duška k natáčení pořadu Osudy, tušila jsem, že mu vzhledem k jeho dlouholeté zdravotní indispozici do pětidílného projektu nebude chtít. Dohodli jsme se, že se nejprve potkáme osobně, a pak uvidíme,“ uvádí Lenka Kopecká Osudy Jana Duška.
Když jsem oslovila profesora Jana Duška k natáčení pořadu Osudy, tušila jsem, že mu vzhledem k jeho dlouholeté zdravotní indispozici do pětidílného projektu nebude chtít. Dohodli jsme se, že se nejprve potkáme osobně, a pak uvidíme.
První setkání v pražském bytě manželů Duškových bylo spontánní a přirozené, a i když pan profesor měl mobilní dýchací přístroj, byl v dobré náladě, vtipný a charismatický. Pochopila jsem, že byl vždy společenský a v této nelehké životní etapě ho těšilo, když přátelé, kolegové, a především studenti z katedry scénografie v Praze, za ním osobně přicházeli, povídali si a konzultovali zadání uměleckých prací. Měla jsem štěstí, že jsem mohla několik hodin s panem profesorem pobýt, poznat jeho názory, výjimečnou knihovnu, zájmy i rutinu všedního dne.
Neformální setkání pomohlo k tomu, že se nakonec rozhodl natáčet, i když jsme oba věděli, jak to bude časově i doslova fyzicky náročné. Po deseti minutách natáčení každého dílu jsme museli udělat pauzu na nadechnutí a odpočinek. Mimo natáčení se mi svěřil, že až díky Osudům si po dlouhé době retrospektivně a detailně osvěžil etapy, mezníky a momenty svého bohatého soukromého a profesního života. Vždy zmiňoval svého milovaného dědečka a při každém natáčení měl jeho fotografii před sebou.
Velmi živě si vybavuji ten osudný den, kdy se panu profesorovi do pátého – posledního – dílu už nechtělo, a tak mne poprosil, zda se můžeme potkat následující pondělí. V nitru duše jsem měla takový zvláštní pocit, ale netušila jsem, že profesora Duška už nikdy neuvidím a pátý díl Osudů zůstane nenatočený. S takovou situací jsem se ještě během rozhlasové práce nesetkala. Zpráva o jeho smrti mne velmi zasáhla. A jeho pohled, když jsem se loučila a odcházela z pokoje, budu mít stále před očima, stejně tak, jako budu slyšet jeho poznámku: „To si řekneme příště, a ještě vám přidám i něco navíc, ale offline...“ A šibalsky se pousmál.
Osudy tedy uzavírá samostanou částí Milan David, scénograf a kostýmní výtvarník, který vzpomíná na svého profesora a později i spolupracovníka.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
-
Arnošt Lustig: Kůstka, dívka z Prahy. O silné touze přežít a dočkat se konce války za každou cenu
-
David Attenborough: Výpravy do divočiny. Vyprávění z cest do Paraguaye ke 100. narozeninám autora
-
Robert Harris: Otčina. Krimi příběh z alternativní historie, v níž válku vyhrálo Německo
-
Stefano Massini: Výklad snů. Jedna hra, sedm minipříběhů ze života Sigmunda Freuda
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.