Jacques Cazotte: Zamilovaný ďábel. Ivan Trojan jako šlechtic, který si zahrává s temnými silami

Francouzský spisovatel, královský úředník a člen dijonské Akademie věd a literatury Jacques Cazotte (1719–1792) je považován za předchůdce francouzské fantastické literatury, obdivovali ho a navazovali na něj francouzští romantici a ve 20. století surrealisté. Jeho „španělská novela“ Zamilovaný ďábel o šlechtici Álvarovi, který troufale vyvolá ďábla, ale ten na sebe vezme podobu půvabné nevinné dívky a začne ho svádět, vyšla poprvé roku 1772.

Málokteré dílo světové literatury se dočkalo tak bohatého ohlasu. Francouzský básník Gérard de Nerval Cazottovi věnoval jednu kapitolu svých studií Osvícení (1852): „Tato kniha je slavná z mnoha důvodů: vyniká nad ostatními Cazottovými díly půvabem a dokonalostí detailů a všechny je předčí originalitou koncepce.“ 

Německý prozaik E. T. A. Hoffmann byl dílem okouzlen: „V té době se mi dostala do rukou kniha, která na mě učinila takový dojem, že si jej stále ještě nedokážu vysvětlit; mluvím o podivuhodné Cazottově knize. (…) Neviděl jsem a neslyšel nic než půvabnou Biondettu; stejně jako Álvaro jsem prodělával slastná muka. (…) Cazottova kniha se mi stala kouzelným zrcadlem, v němž se odrážel můj vlastní osud.“

Argentinský spisovatel Jorge Luis Borges o Zamilovaném ďáblovi poučeně napsal: „V Biondettě nezůstalo nic z obludného zjevení, jež odpovědělo na Alvarovo zaklínadlo v rozvalinách Portici italským Che vuoi... Maska se stává obličejem; ďábelská svůdnice je svedenou ženou, trpící a žalující, a zůstane jí po celou dobu vyprávění.“

Cazottův Zamilovaný ďábel se stal předlohou nejednoho pozdějšího díla: jak prokázal literární historik Albert Béguin, Friedrich Schiller si ze Zamilovaného ďábla vypůjčil některé detaily do své nedokončené povídky Jasnovidec (1787). Část jejího děje se odehrává v Benátkách a na březích Brenty. Hlavní postava povídky – kníže nadšený do magie – má tajuplného sluhu jménem Biondello, který je nadán rozmanitými vlohami a koná podezřelé aktivity. Kníže ho jednou přistihne při hře na harfu v opuštěné místnosti.

Cazotta znali i Charles Nodier, Théophile Gautier a Charles Baudelaire. V závěrečném verši básně Posedlý (1859) cituje Baudelaire zaklínadlo, jež Biondetta nutí vyslovit Álvara: „Ó Belzebube můj, já nad vše zbožňuji tě!“