Samotář, Interview, Světoví lidé a další povídky Zdeňka Matěje Kuděje

Spisovatel a překladatel Zdeněk Matěj Kuděj (1881–1955) v mládí procestoval část USA a Kanady, a ještě před bolševickou revolucí podnikl cestu do Ruska. Několik let žil na Podkarpatské Rusi. Nezanedbával ale ani toulky po Čechách. Jeho nejoblíbenějším krajem byla Českomoravská vrchovina. Na svých cestách se živil, jak se dalo a brzy také začal o svých zážitcích psát. Dnes jsou patrně nejznámější jeho humorné toulky s jeho kamarádem a kumpánem z pražské bohémy, spisovatelem Jaroslavem Haškem, které popsal v knize Ve dvou se to lépe táhne (1923). Fejetony a črty ale psal a publikoval už během svého amerického putování. Souborně pak vyšly v knížce Sid (1941). Svou cestu do Ruska pak popisuje v cestopisu Hostem u baťušky cara (1947). Zdeněk Matěj Kuděj je ale také autorem řady humoristických a parodických textů (např. Tarzanova babička) a také okultních a sci-fi povídek. Současně i překládal z angličtiny – vedle románů Charlese Dickense, Roberta Louise Stevensona nebo autora Tarzana, Edgara Rice Burroughse, to byly zejména prózy Waltera Scotta.

Samotář

Tato povídka patří k textům, které Zdeněk Matěj Kuděj vytěžil ze svých toulek po USA a Kanadě. Jako dvaadvacetiletý mladík tehdy v Hamburku vyhrál lodní lístek do Ameriky. Cestoval jako tramp, spal, kde se dalo, na živobytí si vydělával jako plavčík, umývač nádobí, kovboj nebo zlatokop. Z Ameriky si tak odvezl řadu zážitků a vzpomínek na neobyčejná setkání.

Interview

Povídka dokládá Kudějův smysl pro mystifikaci a parodii. Obsahuje totiž návodný recept na „spáchání“ atraktivního rozhovoru. Novináři, který musí dodržet termín reakční uzávěrky, totiž nezbývá nic jiného než udělat rozhovor sám se sebou...

Světoví lidé

Fenomén takzvaných baťůžkářů a couchsurfingu není záležitostí jenom poslední doby, jak dokazuje právě tato povídka z roku 1955. Vyprávění nás přenese do Českomoravské vrchoviny za postavou Zlého dědka. V jeho případě se rozhodně nejedná o žádné nomen omen. Zlý dědek je totiž naopak ztělesněním solidarity a přátelskosti. Rád potkává „světové lidi“, kterým jejich životní poutě zpříjemňuje nabídkou útočiště ve svém vlastním domě. Jde o kočovníky, umělce, zkušené cestovatele ale i tuláky, kteří například dědkovi pomohou s prací výměnou za ubytování. Kuděj vypráví o osudech tří jeho nejoblíbenějších a nejstálejších návštěvníků.

Návrat skláře Habáska

V 50. letech 20. století se romanopisec a dobrodruh Zdeněk Matěj Kuděj zavázal, že napíše pro Krajské nakladatelství v Havlíčkově Brodě román o sklářích a Vysočině s názvem Mariánská huť. Ještě než začal psát, vybral si na tuto práci od nakladatelství finanční zálohu. Román psal, ale nakladatelství ho marně upomínalo o rukopis. Bohémský autor podle zvyku svého dávného přítele Jaroslava Haška prodal totiž rukopis nedokončeného románu Jaroslavu Císařovi. Torzo románu Mariánská huť tak vyšlo až po Kudějově smrti v roce 1964 a fragment Návrat skláře Habáska je jeho finální částí.

Jak jsem se stal choromyslným

Válečná mračna zčernala a zhoustla, drží se nad Evropou. Je rok 1914 a úcta k nadřízenému je striktně vyžadována, ve vojenských řadách panuje řád. Polní vikariát ve Vídni je disciplinovaný a vypravěčův nadřízený páter Boros hierarchii hodností dodržuje. Vyšším šaržím podlézá, po spodních řádně šlape v naleštěných holínkách… Zdeněk Matěj Kuděj do 1. světové války narukoval v roce 1917. Brzy po nástupu byl však propuštěn pro předstíranou duševní chorobu. V povídce Jak jsem se stal choromyslným humoristicky vypráví, kam až vojín musí zajít, když vztáhne ruku na svého přímého představeného v době války. Úryvky z autorových vzpomínek psaných na sklonku života v Litomyšli.