Italo Calvino: Kosmické grotesky. Historky vesmírného pamětníka

Uvádíme u příležitosti nadcházejícího Mezinárodního knižního veletrhu Svět knihy, jehož čestným hostem je Itálie.

Spisovatel a kritik Italo Calvino (1923–1985) byl významnou a výraznou postavou nejen v italském literárním světě. Bývalý partyzán a bojovný komunista, který však tyto politické vody veřejně opouští hned po událostech v Maďarsku roku 1956; literární nakladatel a teoretik, který pro svět pomohl objevit autory jako Primo Levi; a ve vlastní tvorbě nápaditý a neúnavný experimentátor. Zajímavým experimentem je i jeho povídkový soubor Kosmické grotesky (v originále Le cosmicomiche), vydaný poprvé roku 1965.

Calvinovy Kosmické grotesky mohou být řazeny do vědeckofantastického žánru, ale jen pokud tento pojem budeme chápat s jakousi netypickou doslovností. Vycházejí důsledně z vědeckých teorií o vzniku a vývoji vesmíru (ty v jednotlivých mottech stručně citují) a nad nimi staví vlastní fantazie kratochvilných příběhů, které se v podmínkách příslušné vědecké hypotézy odehrávají. Nejvýraznějším experimentem je zde volba vypravěče – všechny ty zábavné historky nám vypráví jakási kontinuální entita, jež prochází historií kosmu a Země od samého počátku, vždy je při tom, je stále táž a průběžně se mění. A tak si můžeme vyslechnout vzpomínky částice, uzavřené v singularitě před Velkým třeskem, příhody částečky vesmírného prachu, lastury, prvohorního plaza nebo dinosaura.

I vesmírná částice má své dětské hry

Abychom si vypůjčili výstižné pojmy z předmluvy – povídky tohoto souboru nejsou antropocentrické (tedy v centru jejich zájmu nejsou lidé, ba dokonce se v nich až na jedinou výjimku nevyskytují), zato důsledně antropomorfní (tedy jejich proměnliví hrdinové prožívají vždy zcela lidské příběhy a pocity). I vesmírná částice má své dětské hry, zbrusu novou planetu kdosi udržuje jako čistotnou domácnost, i plaz tu žárlí a truchlí nad nestálou láskou.

Přírodní vědy měly v minulosti štěstí na řadu podmanivých popularizátorů, kteří dovedli jejich teorie a závěry vykládat jako čtivé příběhy – ať už jmenujeme Richarda Feynmana, Stephena Hawkinga nebo třeba Jiřího Grygara. Italo Calvino, erudovaný milovník přírody a též ctitel a znalec lidových pohádek, se k těmto vypravěčům originálně přiřazuje. 

Psáno pro Týdeník Rozhlas.