Topolův běh přes překážky. Četba s hvězdičkou ze zatím nevydaného rukopisu Jáchyma Topola

Topolovým otcem byl básník a dramatik Josef Topol, jeho dědečkem pak spisovatel Karel Schulz. Spolu s bratrem Filipem toto rodinné předurčení k tvorbě naplnili bezezbytku. Už v roce 1980 se potkali za mikrofony dnes už legendární kapely Psí vojáci, pro niž Jáchym psal texty. Právě písňové texty a poezie v jeho tvorbě převažovala až do devadesátých let.

Samizdatově vydal několik básnických sbírek. Když se však po revoluci všechno změnilo a on mohl náhle publikovat oficiálně, začala v jeho díle dominovat próza. Prozaických knih pak vydal celou řadu, zásadním románem se však stala hned Sestra, která poprvé vyšla v roce 1994, patří k nejpřekládanějším polistopadovým českým románům a brzy se stala kultovním svazkem 90. let.

Topol hned v prvním románu ukázal, jak originální text dokáže vystavět. Vyprávění nemá souvislou linku, překotně skáče a plyne divoce a zcela nespoutaně. Při tom všem však dokáže zachytit řadu palčivých témat od revoluce přes rasismus až k narkomanii. Právě tento osobitý styl vyprávění se stal Topolovým poznávacím znamením a provázel každý jeho další text.

Tím zatím posledním se stal román Citlivý člověk, který vyšel v nakladatelství Torst v roce 2017. Na bizarní příběh kočovného herce Táty, jeho alkoholické ženy a dvou synů, kteří společně brázdí Evropu, si autorovi čtenáři počkali celých osm let. Vydání tohoto románu se tak stalo zásadní událostí na české literární scéně. Topol dostal v témže roce Státní cenu za literaturu, sesbíral několik dalších ocenění a knihu pro Vltavu načetl Petr Čtvrtníček, v jehož interpretaci byla oceněna jako Audiokniha roku.

Právě Vltava teď přinese možnost nahlédnout do autorovy pracovny a podívat se, co mu leží na stole v těchto měsících. Už nějakou dobu totiž píše další knihu. Na rukopisu prý pracuje a ještě na něm pracovat hodlá. Jak sám kdysi přiznal v živém vysílání vltavské Mozaiky, román zdaleka není kompletní.

Čtěte také

Ze své knihovny vybírá spisovatel Jáchym Topol

„Já vlastně nikdy nevím, jestli tu knihu vůbec dokončím. Takže to, že se objeví na Vltavě je pro mě takový předskok, takový Taxisův příkop,“ říká Topol. Četba s hvězdičkou totiž přinese v pěti dílech průhled do fáze rukopisu, který možná někdy vyjde, možná navíc v úplně jiné podobě. „Odehrává se to kousíček od Prahy. V místě, které pandemie smetla a ustrojila trochu jinak. Myslím, že to bude takový legrační horor o koronaviru nebo tak něco.“

Texty pracovně nazvané Hořící kůlna se skutečně točí kolem skupinky lidí, kteří za Prahou provozují svá povolání i životy. Někdo pracuje v místní hospodě, jiný v místní kafilérce a další mezitím sedí v base. Všichni mají svá velká životní témata a všem jim posunul život zákeřný vir. V létě na Baštírně bývaly davy, rojili se tu vodáci. Jenže přišly covidové vlny, museli zavřít, a aby vydrželi a též kvůli nutnému zvelebení podniku – ano hygiena, ano EU normy –, prostě kvůli kompletní rekonstrukci se, jak už to bývá, pořádně zadlužili.

Čtěte také

Topol v překladu. Český spisovatel a jeho zahraniční překladatelé o převádění stylu mezi jazykovými kontexty

A Karlička bohužel v držce noci po spánku spíše neklidně lapala, než by zklidněná spočívala v tichoučkém a bezpečném vesmíru mysli, jak se alespoň pár hodin má, než zase rozjedeme tělo, nakopneme čivy, takže teď docela mátožně usedne na přepravku, pořád v tom studeném poryvu z otevřeného okna. Zkoukne mobil, pokolikáté už, dychtivá zpráv, volání, táta, Libor nebo Libor, táta, domnívá se, že jediný příznivý signál by ji dokázal zkonejšit, vyplenit chaos v lebce, vypálit obavy, vždyť i v dokonalých pustinách se kdykoli může ozvat zvolání dobré hlídky, pro naději mají uzpůsoben mozek i ti nejzazší prosťáčci, natož Karlička, ale ve strojku nepřistálo nic. Odolá i nepřetržitému covidovému zpravodajství, reji pochyb a lemur v sezóně smrtonoše, a to dobře dělá, beztak má hlavu přeplněnou. Je teprve leden, ale už se děsí, že to bude jako loni – lockdown.

Na otázku, jestli se námět knihy zrodil Jáchymu Topolovi v hlavě právě pod vlivem koronakrize, však on sám odpovídá jasně:

Témata zrajou v hlavě od narození, tedy od dávného roku 1962. Kdy přesně vykvetou, to ani já sám úplně nevím. Tak během života zkrátka.

Právě v tomto bodě života Jáchyma Topola se tedy na světlo klube román, který odráží podivné období, jež právě zažíváme. Tak jako jeho prvotina nasvítila podivnou dobu 90. let. Jak tento zárodek vypadá, přiblíží svou interpretací Petra Lněnička. Jak bude vypadat hotový plod, se musíme nechat překvapit. Jisté je jen to, že Jáchym Topol poctivě tvoří i trpí: „Ta práce je doprovázená nepřetržitými pochybami, je to běh přes překážky. Ale někdy je psaní fakt čistá radost, to ovšem musím na chvíli zapomenout, že to dělám.“