Peklo stalinských lágrů ve vzpomínkách ruského spisovatele Varlama Šalamova

Poprvé Šalamova zatkli v roce 1929. Jako stoupenec protistalinské opozice byl odsouzen za šíření tzv. Leninovy závěti k tříletému pobytu v Soloveckých táborech zvláštního určení na severním Urale. Znovu ho pak zatkli a soudili v roce 1937, tentokrát za „kontrarevoluční trockistickou činnost“ a k odpykání trestu mu byla určena Kolyma na Sibiři. Původní pětiletý výměr se mu ve 40. letech prodloužil o dalších deset let za „protisovětskou agitaci“. Sibiř nakonec mohl opustit až v roce 1953.

Kolymské povídky začal psát prakticky hned po svém návratu a jednotlivé texty celého šestisvazkového souboru vznikaly postupně až do roku 1974. Vyšly pak v exilu, mezi ruskými čtenáři kolovaly v samizdatech, oficiálně ale za autorova života vyjít nemohly. Nejsou jen svědectvím vězně Šalamova a historickým dokumentem, ale také mistrovským dílem ruské literatury 20. století.

Pracovní tábory v SSSR|foto: Profimedia

Ljoša Čekanov aneb Spoluodsouzenci na Kolymě

„Zločiny brigadýrů na Kolymě jsou nespočetné – právě oni byli ve stalinských letech fyzickými vykonavateli vysoké moskevské politiky,“ píše Šalamov ve své povídce Ljoša Čekanov aneb Spoluodsouzenci na Kolymě. Brigadýři a o stupeň v táborové hierarchii vyšší předáci – dohlížitelé byli absolutními pány nad životy vězňů. Když se novým Šalamovovým předákem v táboře u naleziště Spokojnyj stal Ljoša Čekanov, jeho známý z Butyrského vězení, považoval to za zázrak a novou naději pro svou záchranu…

Doktor Jampolskij

Od roku 1937 do roku 1946 se Šalamov na Kolymě „protloukal z nemocnice do výkopu a zase zpátky“. Po roce 1946 tam absolvoval kurzy a pracoval jako zdravotník, což mu zachránilo život. V povídce Doktor Jampolskij Šalamov rozebírá „zdravotnický“ systém v táborech na Kolymě a zářnou kariéru falešného lékaře a náčelníka sanity.