Poetická flóra. Kontexty věnované méně tradičním námětům přírodní lyriky

Básně pocházejí z různých jazykových oblastí a časových období. Nejstarší z nich dělí od té nejmladší bezmála 340 let – skladba „Co Bůh? Člověk?“ barokního básníka Bedřicha Bridela vyšla tiskem v roce 1659, sbírka Divoký kosatec Louise Glückové zase začátkem devadesátých let minulého století.

Kosatec bezlistý|foto: Květoslav Hísek

Texty se od sebe liší také pojetím přírodního světa. V básni „Ve Veroně“ je příroda vnímavou bytostí, která se dojímá tragickým příběhem Romea a Julie. Její autor, polský romantický básník Cyprian Norwid, v ní navazuje na topos soucítící přírody, který je známý již od antiky. Plačící cypřiše se podobají přírodním silám, se kterými se loučí Aiás v Sofoklově stejnojmenné tragédii, nebo přírodě projevující starost o posmrtnou tělesnou schránku Viléma v Intermezzu Máchova Máje.

V básni Tadeusze Różewicze s názvem „Kaštan“ příroda naopak žádný soucit nemá a představuje prvek „chladného světa v jiném světě“. Jírovec maďal je silný, apatický strom a lze se na něj dívat spíše jako na věc. Nejblíže k tzv. básním o věcech, které jsou založené na neosobním, epicko-objektivním popisu určitého předmětu, má však z tohoto cyklu báseň „Brambora“ amerického básníka Richarda Wilbura. Lilek brambor totiž „nesnese pozlátko“ a je popisován „sám o sobě“. V básních o věcech také často promlouvají samotné předměty a květinám, konkrétně růži, lilii, sedmikrásce, hluchavce, sněžence a svlačci, propůjčuje hlas i Louise Glücková.

Bodlák obecný|foto: Květoslav Hísek

S další podobou přírodního světa se setkáváme v Levinově básnickém cyklu „Bodláky“. Mluvčí v něm vystupuje sám na horu, protože chce být daleko od lidské společnosti, která pro něj představuje strukturovaný svět – vše, co je „zváženo, odměřeno, zaknihováno“. Příroda je scénou, ze které se mu dostávají podněty, umocňuje jeho cítění a smyslové vnímání.

Přirozenost a racionalita moderního světa se setkávají i v básních ze sbírky Divoký kosatec a komentované texty pojí i další témata. Jedním z nich je pomíjivost lidského bytí. Nalezli bychom v nich hned několik variací na obraz „myši, která si tiše hryže v plísni“.