Baroko, secese i Pragerův brutalismus. Pražský Smíchov jako výsledek urbanistické improvizace
Další z architektonických seriálů Mozaiky je věnován pražské čtvrti Smíchov. Zásadní změna tvářnosti území přišla s počátkem průmyslové výroby, tedy ve 40. letech 19. století. Na tomto území stály kartounky – továrny na zpracování bavlny – bratří Porgesů z Portheimu, bělidla, továrna na porcelán, cukr, ale i papír.
V roce 1845 byl v dnešní Nádražní ulici založen parní mlýn a také sirkárna v ulici Plzeňské. Ulicemi Smíchova provázel historik architektury Richard Biegel z Univerzity Karlovy. Jedním z prvních smíchovských zastavení patřilo Újezdské bráně, která od sebe dříve oddělovala Smíchov a Malou stranu.
Újezdská brána stála zhruba mezi dnešními ulicemi Plaská a Vítězná. Je to krásně vidět i na domech, které zde dnes vidíme. Jeden z nich je klasicistní, který k bráně dříve přiléhal, a ten druhý je historizující – novobarokní – tudíž byl postaven na jejím místě. Brána zde stála proto, že na tomto místě kdysi končila Praha. Stála tu od 14. století, protože hranice města určil už Karel IV.
Richard Biegel
Ve druhém dílu seriálu věnovaného pražské čtvrti Smíchov zasadil historik architektury Richard Biegel do urbanistického kontextu Prahy proměnu Arbesova náměstí, ale také Náměstí 14. října, kterému dominuje jedna z nejvýznamnějších sakrálních staveb 19. století u nás – kostel sv. Václava. Řeč byla ale i o barokní architektonické památce – letohrádku Portheimka.
Tento letohrádek si pro sebe postavil architekt a stavitel Kilián Ignác Dientzenhofer, a to na počátku své profesní dráhy. Tehdy mu bylo snad jen dvacet sedm let. A přitom v této stavbě ukázal všechno své mistrovství. Je to dokonale prokomponovaná stavba, tak trochu ozvěna barokních letohrádků, které známe z předměstí Paříže. Ale zároveň v ní vidíme i plastickou hru příznačnou pro sakrální architekturu.
Richard Biegel
Dalším smíchovským zastavením je oblast Anděl, významná dopravní křižovatka v Praze, faktické centrum zdejší městské čtvrti Smíchov, a to nejen proto, že tudy prochází velké množství tramvajových linek.
Název tohoto místa pochází z jednoho ze štítů zdejšího domu, tehdy domu U Zlatého anděla, který zde stál od poloviny 19. století. Ale zanikl při stavbě metra, ostatně jako většina zdejších domů. Zároveň byl ale svědkem vzmachu tohoto místa, zvláště proto, že se zde křižovaly dvě důležité cesty. Jedna je ta severojižní jdoucí z Malé Strany směrem na jih a ta druhá je směrem na západ.
Richard Biegel
Seriál o urbanistických a architektonických specifikách pražské čtvrti Smíchov končí Na Knížecí a v jeho okolí. Procházka začíná v Nádražní ulici, která je ještě posledním místem Smíchova dokládajícím proměnu venkova na velkoměsto.
Je to jedna z nejstarších ulic Smíchova. Důkazem je záznam z katastru ze 40. let 19. století. Máme tady tedy něco mezi vesnicí a zárodkem předměstí s tím, že to bylo místo, kde se mohlo obchodovat. A právě tato struktura je zde dodnes dochována. Domy, které v ulici ještě dnes stojí, jsou dokonce starší než pivovar z 60. let 19. století. V epicentru stála také hospoda Schwarzenbergů. A proto i název místa – na Knížecí – souvisí s tím, že celá tato oblast patřila rodině Schwarzenbergů.
Richard Biegel
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
