Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais: Figarova svatba. Bláznivý den plný intrik i milostných vzplanutí

Roku 1782 vyslovil údajně Ludvík XVI. proroctví, že bude nejdřív nutné zbourat Bastilu, než bude možné hrát Figarovu svatbu na divadle. Ukázal se být špatným prorokem – k oběma událostem nakonec došlo v opačném pořadí. Ale jistá předvídavost se o jedenáct let později popravenému panovníkovi přiznat musí. Byl první, kdo mezi oběma událostmi viděl jakousi spojitost.

Když se v roce 1781 pokusil Beaumarchais hru publikovat, byla cenzurou zabavena. Začaly dlouhé peripetie zakázaného textu, během kterých autor dosáhl mistrovství v něčem, co bychom dnes nazvali public relations. Věděl kde, kdy a komu přečíst úryvek ze svého díla. Kdy uspořádat napůl veřejnou zkoušku (na které byla přítomna jím zaplacená klaka a „náhodou“ nějaká ta důležitá osobnost). Jak načasovat projev překvapivě velkorysé dobročinnosti. Jak využívat skandálů k publicitě.

Konečně se zdálo, že dosáhl svého. V září 1783 se v sídle pana de Vaudreuil konalo uzavřené představení (pro tři sta diváků!) s herci z Comedie Français. Výkvět Francie naplnil sál k prasknutí, aby si vyposlechl, jak se mu kdosi vysmívá. Po stížnostech na horko v sále nedočkavý Beaumarchais nelenil a vytloukl okna holí. Později se sice říkalo, že svou hrou prorazil dvojí okna, skutečná i ta ke svobodě, ale veřejné provozování Figarovy svatby dovoleno nebylo.

Herec Aleš Procházka|foto:Lukáš Procházka, MAFRA / Profimedia

Až 27. dubna 1784 se všichni dočkali. Zákaz byl zrušen. Během hodiny dostal autor čtyřicet dopisů od osob všech stavů s žádostmi o lístky se slibem, že mu za to budou dělat klaku. Lokajové šlechticů stáli u pokladny od brzkého rána. Vznešené dámy a urození pánové se pod záminkou společného oběda tísnili v hereckých šatnách, aby si tak zajistili vstup do divadla. Dav, který se shromáždil před divadlem, zahnal stráž, vyrazil dveře a vzal budovu útokem. Když se konečně pokladna otevřela, tři lidé utrpěli v tlačenici vážná zranění. Představení trvalo nekonečné čtyři a půl hodiny. Inscenace se následně dočkala stovky vyprodaných repríz. Toho pohotový Beaumarchais využil. Zrušil dosavadní systém paušálních honorářů a zavedl podíl na tržbách.

Dnes už stěží doceníme revolučnost této komedie. Dokonce se nám může stýskat po lehkosti hlavního hrdiny z kusu Lazebník sevillský. Ve „Svatbě“ je sluhova veselost poněkud okázalá a své prospěchářství a ziskuchtivost se ani nesnaží skrývat. Spolu se známým francouzským kritikem Sainte-Beuvem se nám může zdát, že bychom možná raději žili ve společnosti, kde vládnou Almavivové, než kterou spravují Figarové. Ale to je pohříchu dnešní pohled – tehdy všechny „velké“ revoluce měly teprve přijít.

Hra šla ve své kritičnosti na samou mez únosnosti. Kupodivu jí ale nejvíc byla vyčítána nemorálnost a frivolnost. Beaumarchais hru všemožně hájil. Zároveň spory vydatně živil. Zaplatil distribuci letáku hanícího jeho komedii, aby sám mohl briskně odpovědět. Když mu bylo vytčeno, že zapomněl na Figarovu dcerku z prvního dílu, objevil ji v jedné skutečně žijící chudé svobodné matce a mystifikaci dotáhl do konce, když pro ni uspořádal sbírku. To vyvolalo pobouřenou reakci v novinách Journal de Paris. Beaumarchais odpověděl. Ostřeji, než tématu slušelo. Netušil ovšem, že za článkem stojí Monsieur, hrabě z Provance (budoucí Ludvík XVIII.). Ten si na pisálka stěžoval u krále.

Ludvík XVI., unavený nekonečným rozruchem kolem agilního dramatika, se nenechal příliš rušit od partie karet a na pikovou sedmu napsal příkaz k Beaumarchaisově uvěznění. Nikoliv v Bastile (byla by pro něj údajně velkou ctí), ale v ústavu, kam se zavírali padlí kněží. Pobyl si tam všehovšudy šest dní. Po propuštění čekalo před jeho domem na sto kočárů gratulantů a král mu přiřkl bohaté odškodné 2 150 000 liber v dlouhodobých splátkách. Beaumarchais přijal. Obchodník uklidnil literáta. Zajímavé je, že nikdo z útočníků (a tím méně Beaumarchais) nepojmenoval to podstatné – že hra napadá samotný společenský systém.

Čtěte také

Kapitoly z dějin zakázané hudby. Seznamte se s nejrůznějšími formami cenzury

V roce 1786 dostala popularita sevillského sluhy nový impuls. Pro Wolfganga Amadea Mozarta přepracoval Figarovu svatbu do operní libreta Lorenzo Da Ponte. Historie se opakovala, francouzský král Ludvík XVI. nařídil operu přepracovat a ve Vídni bylo její uvedení zakázáno. Více si o osudech operního zpracování můžete poslechnout v druhém dílu vltavského cyklu Kapitoly z dějin zakázané hudby.

Beumarchais ze svého triumfu dokázal vytěžit maximum, ale už ho nezopakoval. Jeho další literární pokusy slávy Figarovy svatby nedosáhly. V roce 1791 Beaumarchais vydal třetí díl figarovské trilogie – Provinilá matka. Rozvijí v něm vztah Cherubína a Rosiny v duchu předrevolučního diderotovského dramatu. Hra se většího zájmu nedočkala.