Projekt site-specific "Voda" v režii D. Czesaného - recenze Jany Soprové

Občanské sdružení Mezery pod vedením Ewana McLarena a Miroslava Bambuška si vzalo za cíl zpracovat cyklus věnovaný zdrojům energie, jako je uhlí, ropa či voda. Na poslední jmenovaný zdroj přišla řada právě nyní. Úmysl Miroslava Bambuška uvést inscenaci o vodě v prostředí nějakého vodního díla sice nevyšel, nicméně Ekotechnické muzeum, alias stará čistička vod v Praze- Bubenči je určitě adekvátní náhradou.Projekt site-specific využívá prostoru s nezaměnitelným geniem loci. Naši předkové by se jistě nenadáli, že toto místo jednou bude prostorem pro divadelní produkci. Ale stalo se. Iva Klestilová sepsala text, David Czesany režíroval a odvážní herci se pustili do díla. Vznikl projekt pod názvem Voda s podtitulem Copak neslyšíš, jak řeka řve? Je to opravdu ojedinělý, byť po stránce divadelní diskutabilní, zážitek- který divák vnímá skutečně všemi smysly.Odehrává se totiž převážně v podzemní části čističky - v syrovém rozlehlém prostoru, který má sice poetický název dům lapače písku, nicméně železné konstrukce, kapání vody, téměř mrtvolný chlad, sporé osvětlení - to vše navozuje pocity, které nemají daleko k pocitu existenciální tísně, pocitu ohrožení. Začíná se v horní části muzea, kde dva žabáci (kontaminace gentlemanů v oblecích s groteskními žabími maskami) na železné konstrukci stojícím divákům sdělují statistická čísla, týkající se vody coby nejcennější komodity. Poté nás vyzvou, abychom je následovali do podzemí. V domě lapače písku hluboko pod úrovní ulice se diváci usadí na řadu lavic, obklopujících vodní nádrž s železnou konstrukcí uprostřed. Je dobře se na tuto hodinovou produkci vybavit dekou a možná i horkým nápojem (obojí vám divadelní spolek poskytne).V textu Ivy Klestilové se prolíná několik příběhů, jejichž ústředním motivem je voda. I když se asi málokterému z diváků podaří dokonale je rozšifrovat, není to zcela nutné - jde spíše o atmosféru, a spoluprožití a spoluprocítění příběhů vody.Pro základní monolog Marie se Klestilová inspirovala textem Margaret Durasové o ženě z Kalkaty, která se nechala spálit sluncem. Marie Spurná nám tedy po troškách vypráví příběh domova na samotě, který má padnout za oběť stavbě přehrady. Žena jej odmítá opustit, a tak život její a jejích dětí končí tragédií (nebo nanebevstoupením? - kdoví). Spurná ovládá hlasem celý prostor, její slova se vrací v ozvěnách, je v tom zvláštní patos i něha. Druhou linií je příběh stavitele přehrad, člověka posedlého vášní k přehradám a jejich účelu. Tady se asi mnozí diváci ztratí v textu, využívajícího hojně odborných výrazů, ale stačí, když se jen budou dívat na postavu (ztvárňuje jí Lucie Roznětínská), která se pohybuje po celém prostoru domu lapače písku, a každou chvíli diváky zaskočí tím, kde se náhle objeví. Do třetice je tu skupina bizarních masňáků - naddimenzovaně obtloustlých postav v plavkách. To jsou ti, kdo vodu berou jako svůj majetek, využívají ji, zneužívají, rozkošnicky ji devastují (hladina nádrže se postupně zaplňuje odpadky). Režisér David Czesany připravil hercům dosti zajímavou fyzickou výzvu. Divákovi chvílemi zatrne, když Tomáš Bambušek, Jan Lepšík, Jan Hofman a Jindřiška Křivánková balancují s kaskadérskou dovedností na okraji nádrže. Když se ale začnou rozdováděně projíždět na matracích ve studené vodě nádrž, diváci zabalení v dekách jim tuto zábavu rozhodně nezávidí a obdivují jejich oddanost umění.Není jistě třeba říkat, že v takovém prostředí hraje hodně důležitou roli světelný design, ale také dramatická hudba, jejímž autorem je Roman Zach. Obojí přidává představení na působivosti. Syrový, téměř existenciální zážitek, je určen pro diváky, které lákají nové formy vyjádření, ale i neobvyklá místa, která nejsou prvotně určena pro divadelní produkce.