Národ (recenze)

Moje počáteční nedůvěra, pokud jde o divadla přenášená na velké plátno, zmizela hned po prvním přenosu NT Live, Racinovy Faidry. Dokonalou práci s divadelním obrazem prokázaly i druhý přenos Shakespearovy komedie Konec vše napraví. Do třetice nabídlo londýnské Národní divadlo odpolední představení hry pro děti - adaptaci románu Terryho Pratchetta Národ z největšího sálu Národního divadla - Olivier Theatre. V kině přítomní fanoušci autora Zeměplochy sice říkali, že to s Pratchettem nemá moc společného, nicméně obrazivý jazyk adaptátora Marka Ravenhilla dokázal vytvořit poutavý scénický tvar. Podotýkám hned na okraji, že jsem si už předtím přečetla několik recenzí britských kritiků, kteří v představení mnoho pozitivního nenacházeli (vyčítali mu zmatenost a zdlouhavost a srovnávali je se zdařilejšími pracemi tohoto typu). Nicméně - bez takového srovnání se přece jen hodnotí jinak. Z mého pohledu dvouhodinová produkce - ohraničená navíc pohledy do zákulisí a rozhovory s tvůrci a protagonisty - ukázala potenciál britského divadla v tom nejlepším světle, a to ve všech aspektech. Ať už se jednalo o velmi nápaditou (a dobře snímanou scénu) Marka Frienda, invenční kostýmy, masky a rekvizity Dinah Collinové, loutky Yvonne Stoneové, doprovodné zadní projekce Jona Driscolla a Gemmy Carringtonové , light design Paula Andersona, hudba Adriana Suttona, zajímavé bojové a taneční choreografie. To vše pod režijní taktovkou Melly Stillové, překypující fantazií a scénickými nápady.

Příběh odehrávající se v roce 1860 má několik dějových linií. Začíná ve chvíli, kdy se přes ostrov zvaný Národ převalí vlna tsunami, po níž zůstane naživu jen potomek přírodního kmene chlapec Mau (Gary Carr) a moře z vraku vyplaví mladičkou Daphne (Emily Taaffe) vzdělanou viktoriánskou dívku. Ti dva, zachycení v síti času v bodě mezi dětstvím a dospělostí, stojí před velkým úkolem - vytvořit nový národ, nový základ světa. Ale dříve než se tak stane, musí se vyrovnat se nejen sami se sebou, ale se vším, co je oklopuje, ať jsou to stíny mrtvých, mýty, pověry, předsudky, nenávist či nevědomost. Tvůrci nechají obě strany mluvit anglicky, ale tak, aby bylo jasné, že si vzájemně nerozumějí. Postupné nacházení souzvuku, který dává základ novému světu, končí sice smutkem opuštění (nejen tady jsou divákům lehce podsouvány nejrůznější ponaučení - např. že povinnost vůči společnosti má přednost před osobními city), ale i díky tomu vyvolává příběh dojetí a radost. Nejen dětské publikum, pro které je inscenace původně určena, se může ztotožnit s mladými hrdiny, kteří získávají zkušenosti tím, že překonávají strach (Mau se setkává s ďábelským Locahou, který se převtěluje v nejrůznější jemu blízké lidi, Daphne sestupuje do podsvětí a podaří se jí vyrvat Maua smrti, protože vítězí nad svým traumatem z dětství). Prostředky, kterých je tu využíváno, podporují představivost (např. mistrovsky zvládnutá scéna, kdy se námořníci topí, odehrávají se ve vzduchu za scénou). Pozoruhodná je i práce s loutkami (vodiči jsou součástí ptáků mrchožroutů, či divokého prasete, a díky nim tyto podivné bytosti přímo před očima ožívají). Jestliže veškerá kritika jednohlasně chválila představitele mluvícího papouška Miltona, který vtipně glosuje dění, byla to chvála zcela oprávněná. Jason Thorpe, ačkoliv po celou dobu chodí za maličkou Daphne důstojně vzpřímený a tedy o dvě hlavy větší, rozhodně není parodií. Jeho chování, chůze, pohyb hlavy či čechrání peří nikoho nenechá na pochybách, že skutečně JE papouškem.

Zkrátka, po celou dobu je na co se dívat. A pro českého divadelníka může být tato inscenace i velkým zdroj inspirace. Ukazuje se, že o mnoho kroků vpředu jsou Britové nejen technickými možnostmi, ale především tvůrčí invencí všech, kdo se podílejí na inscenacích.