Marie Staurtovna (recenze)

Schillerovo drama Marie Stuartovna ve vinohradském divadle má dvě "mediální lákadla". Pro diváky to bude především Dagmar Havlová v titulní roli, pro odbornou veřejnost režie Dana Špinara, který se loni velmi dobře zapsal svým vinohradským debutem - Büchnerovým Vojckem.

Historická dramata, především ta z romantické éry, jsou pro inscenátory značným oříškem. Jaký klíč zvolit k interpretaci? Jak si poradit s mnoha statickými scénami, které děj retardují, ale nedají se škrtnout? Jak dodat konkrétní historické situaci aktuálnosti?

Dan Špinar podobně jako u Vojcka přizval ke spolupráci Henricha a Lindu Borárosovy (scéna a kostýmy), kteří tak určili základní image scény. Je to odcizený svět jakési virtuální reality, svět na první pohled průhledný, jasný. O to více ukrývají své city a skutečné motivace všichni, kdo v tomto světě žijí. Scéně po většinu času dominuje obrovský billboard s portrétem královny Alžběty naležato. Mariino vězení je zepředu uzavřeno skleněnou stěnou, je v něm uvězněna jako v akváriu. Je to bezútěšný holý prostor, ve kterém se nelze skrýt, ale ani schovat nějakou věc. Jediný potenciální úkryt - obrovský lustr - je hned na počátku prozrazen, když z něj technici (biřici?) triumfálně vyhazují Mariiny tajné listiny a dopisy. Prázdnota, která vyplňuje scénu vězení, jako by přecházela i do královského paláce. Tady je navíc jen hromada bílých umělohmotných židlí, které ze všeho nejvíc překážejí, a nakonec se - rozházené po scéně - stávají symbolem chaosu. A pak je tu rekvizita nejdůležitější - o kterou a se kterou se hraje - rudý koberec. Právě o něj se v nejdůležitější scéně obě ženy přetahují, protože je znamením moci, slávy, jistoty... Symbolikou nešetří ani kostýmy obou protagonistek - zatímco u Marie jsou zdůrazněny výrazně ženské rysy, Alžběta svým oblečením a chováním patří do mužského světa. Stojí tu tedy proti sobě dva principy, jak ovládnout situaci. Stuartovna ani ve vězení neztrácí nic ze svého pečlivě pěstovaného půvabu a úhlednosti, a vrcholem jejího triumfu je okamžik její smrti, když jí kráčí vstříc v bílých šatech nevěsty boží s kyticí bílých růží v náručí. Alžběta narozdíl od ní působí vyzývavě a chvílemi poněkud směšně. Když poprvé přijíždí na dřevěném koni v extravagantním blyštivém oblečení, s lesklými holinkami po kolena, s ostře rezavými vlasy, a tmavými brýlemi na očích, vypadá tak trochu jako maškara. Samozřejmě, obě se stylizují, ale Marie to dělá s ženskou vychytralostí a vytříbeností, Alžběta s trochu trucovitou křečí. Muži, kteří obě královny obklopují, jsou - kromě trochu parodizovaného francouzského vyslance - většinou oděni v neutrálních oblecích (jinými slovy - oblek je jejich dvorskými "montérkami"). Ale právě oni jsou šedými eminencemi, které vytvářejí politiku a nejrůznějšími úskoky a lstmi formují situace. Jsou to právě oni, kterým se obě ženy ve vypjatých situacích vypláčou na rameni nebo se schoulí do jejich náručí. Nicméně, zdá se, že herci vydali poněkud jinou cestou, než mínil režisér, a tak celkový obraz působí poněkud rozostřeně a nepřirozeně. Dagmar Havlová má roli Stuartovny pečlivě vypracovanou, její výstupy jsou efektní. Jako by však herečku svazovala přílišná odpovědnost, která jí brání v bezprostřednosti - což bývala kdysi doména jejího herectví. Podobně postupuje i Lucie Juřičková v roli Alžběty, byť u ní přece jen více cítíme rozdíl mezi veřejným vystupováním a soukromím, její smutek a bezmoc je pro diváka čitelnější. Tento způsob "odcizené" prezentace převzali i ostatní. Jako by se ocitli v jakési šachové hře, která jim není tak docela po chuti. A tak sice svědomitě plní své zadání, ale jsou spíše modelovými postavami nežli skutečnými charaktery. Někteří se uchýlili k osvědčeným jistotám svých image (Jan Šťastný jako Dudley, Talbot Jaroslava Satoranského, Jana Hlaváčová jako Hana), jiní vyznívají jako nechtěné karikatury (Jan Holík v roli Mortimera, francouzský vyslanec Michala Novotného či státní sekretář Daniela Bambase). Nicméně, jsem si jista, že i přes tyto výhrady Marie Stuartovna své diváky najde.