Kopat zahradu jako vlastní hrob. Ve Státní opeře uvádí operu Dialogy karmelitek Francise Poulenca, inspirací byl i román Kateřiny Tučkové

Ve své interpretaci propojujete historický příběh karmelitek s tématem totalitního násilí 20. století a inspirujete se mimo jiné románem Bílá voda Kateřiny Tučkové. Jakým způsobem se tato inspirace do inscenace promítá? Jak bude vypadat scénický prostor?

Velkou inspirací mě bylo místo samotné. Karmelitky jsou známé tím, že když vedly dialogy mezi sebou a rozjímaly, tak u toho vždycky dělaly nějaké činnosti. A v Bílé vodě jeptišky pracovaly hodně na zahradách. Když jsem se tam byla podívat, tak mě napadlo, že zahrady se tam změnily v hroby. Takže máme na scéně zahrady, které jeptišky okopávají a starají se o ně. A symbolicky kopou své vlastní hroby. Zahrady zároveň vytváří scénografii, která dělá symbolický prostor vězení a utváří i klášterní prostory. V románu se mi velmi líbilo, že každá jeptiška v něm má svůj osobní profil: je vidět, odkud pochází a co si jí mohlo stát. Seskupení je složené z individuí a jeptišky mají každá svojí osobnost.

Dialogy karmelitek jsou velmi intimní opera, zároveň ale vrcholí jednu z nejsilnějších scén operního repertoáru 20. století, kdy ty jeptišky končí život pod gilotinou. Jak jste pracovala s kontrastem mezi niterností a takovým tím velkým dramatem?

Vždy se snažím nejdříve vycházet z hudby. Karmelitky jsou hodně specifické, jsou tam opravdu dialogy. Dlouho se hovoří, občas jsou scény napsané tak, že se člověk opravdu musí zaposlouchat i do textu, který je hodně filozofický.

Poslechněte si zbytek rozhovoru.