Zapomenutý malíř legendární Osmy

V dubnu loňského roku uplynulo již rovných sto roků od chvíle, kdy byla v Králodvorské ulici na pražském Starém Městě otevřena první výstava několika mladých talentovaných umělců, kteří později do dějin výtvarného umění vstoupili jako první představitelé moderní české malby. Podle počtu účastníků dostala skupina název Osma a k jejímu původnímu jádru patřil - vedle proslulé malířské trojice Bohumila Kubišty, Emila Filly a Otakara Kubina - také mimořádně zajímavý česko-německo-židovský malíř Bedřich (či Friedrich) Feigl. Právě jemu je věnována mimořádně zdařilá samostatná expozice v Galerii Roberta Guttmanna, která zde trvá až do letošního 20. ledna.

Bedřich Feigl se narodil v kultivované rodině pražského advokáta Josefa Feigla 6. března 1884 a v letech 1904 -1905 studoval na pražské výtvarné Akademii u profesorů Vlaha Bukovace a Bohumíra Roubalíka. Pro zásadní nespokojenost s jejich akademicky konzervativní výukou však školu velice brzy opustil a podnikl rok trvající studijní cestu po západní Evropě. Navštívil na ní Antverpy a Paříž, později také Drážďany, Berlín, Marseille, Řím a Florencii, kde všude intenzívně vstřebával nové dojmy a stále více se utvrzoval o správnosti své nově nasměrované tvůrčí cesty.

Po návratu do Prahy nebylo tak již daleko k rozhodnutí podílet se na oné "odbojné" výstavě zmíněných mladých nonkonformních umělců, která tehdy doslova zaskočila a nebývalou měrou pobouřila širokou veřejnost. Vesměs konzervativně měšťácké středoevropské publikum, ale i část umělecké kritiky v čele s F. Harlasem a Arnoštem Procházkou, nebylo prostě připravené přijmout tak rychle zcela nový styl malby - prudkou barevnou exaltaci a celkový, nebývale silný duktus, ve kterém se odrážela nejen horečná exprese Vincenta van Gogha a Edvarda Muncha, ale i poučení u dalších velkých koryfejů evropské moderny jako byli Cézanne, Gauguin nebo Henri Matisse. V případě Bedřicha Feigla lze zaznamenat potom i vliv "největšího německého impresionisty" Maxe Liebermanna, který zůstal přítomen i v mnoha jeho dílech nejpozdějších...

Současná Feiglova výstava v Guttmannově galerii pražského Židovského muzea zahrnuje reprezentativní výběr umělcových olejů, pastelů, akvarelů, kvašových maleb, grafických listů i drobných tušových kreseb z let 1905 - 1938, která lze bez rozpaků označit za nejhodnotnější a také nejplodnější. Tuto éru chronologicky, v téměř symbolické rovině, ohraničují dva umělcovy autoportréty. Na počátku je to stojící dvacetiletý mladík zvídavého pohledu s jemným jinošským knírkem, na konci pak zralý třiapadesátiletý sedící muž, hledící zamyšleně před sebe kamsi do neznáma. Ten druhý jako by tušil, že za pouhé dva roky bude muset opustit starou vlast a přijmout doživotní exil bez návratu v daleké cizině. Bedřich Feigl s manželkou unikne před německou okupací republiky skutečně v "hodině dvanácté" do Londýna, a tady již setrvá až do dne své smrti, která ho v britské metropoli zastihne 17. prosince 1965. Z různorodého Feiglova výtvarného díla zaujmou na první pohled patrně nejvíce jeho skvělé oleje, kterých výstava představuje ve své jediné síni plných patnáct. Vedle zmíněných autoportrétů jsou to především krásný, duchem raného stylu art deco již poznamenaný portrét jeho ženy Margarety z roku 1920, o sedmnáct let mladší podobizna poslední, dodnes žijící umělcovy příbuzné - neteře Marion, a také olej nesoucí název Gobseck, jehož expresivita nemá daleko k nejlepším plátnům Daumierovým a plně koresponduje se slavnou Balzakovou literární předlohou. Připočteme-li k těmto dílům i některé sugestivní práce plenérové a žánrové scény z Dalmácie, Palestiny či Jeruzaléma, doplněné svěžími kresbami, skicami či expresionistickými grafikami, většinou starozákonní inspirace: Lot s dcerami, Izákovo požehnání nebo Šema Jisrael, ap. z raných dvacátých let, můžeme si udělat jedinečnou představu o tomto autorovi, dodnes poněkud opomíjeném a v kontextu slavné skupiny Osma dosud nezaslouženě přehlíženém. K orientaci v jeho představené předválečné tvorbě, s přihlédnutím ovšem i k Feiglově práci po druhé světové válce, slouží po všech stránkách vynikající katalog z pera dr. Arno Paříka, který je i kurátorem celé této mimořádně zdařilé expozice, obohacující náš duchovní obzor o nové dojmy a trvalé kvality. Výstava končí v neděli 20. ledna.