Kulturní diversita současné Itálie

Poslouchejte Čajovnu v pondělí 10. února, která bude hudebním cestopisem po jedné z kulturně nejpestřejších zemí Evropy.

Na severu Itálie v podhůří Alp u hranic s Francií se rozkládá region Piedmont, který díky členitému terénu s řadou izolovaných údolí nabízí unikátní hudební styly. Z bohatých místních tradic čerpá pětičlenný vokální sbor Quinteto Nigra. Ten zpívá v několika jazycích a dialektech - v oksitánštině, historickém jazyku středověkých trubadurů, v piedmontském nářečí i ve francouzských a italských dialektech z alpských údolí.

Dnes sice Itálie působí jako jednotný stát, ale regionální rozdíly jsou tu mnohem hlubší než třeba v Německu či Francii. To má svůj důvod v dějinách - až do 19. století byla Itálie rozdrobena na menší národnostní celky, které před sto padesáti lety sjednotil vojevůdce a politik Giuseppe Garibaldi. Tvrdí se, že v éře před Garibaldim měl jih Itálie a zvláště ostrov Sicílie daleko blíž k severní Africe nežli k Evropě. Zpěvačka Matilde Politi pochází z největšího sicilského města Palerma. Vystudovala kulturní antropologii i divadlo a loni natočila album Vacanti Sugnu China s podtitulem Lidové písně ze Sicílie.

Důležitou součástí italské hudby jsou pozoruhodné instrumentální sestavy na pomezí jazzu, komorní a lidové hudby. Když při poslechu ansámblu Nuances 4Tet zavřete oči, můžete si dokonce připadat jako v nějakém starém filmu Federica Felliniho.

Pokud se o hudební diversitě současné Itálie chcete dozvědět více, čtěte dál, jako bonus přidáváme text Petra Dorůžky, původně otištěný v časopise UNI.

LOVEC BLUESMANŮ PUTUJE ITALSKÝM VENKOVEM

Je pravda, že řada současných italských hudebníků cestovala po venkově a sbírala lidové písně od pamětníků - ale všichni se shodnou na významu, který mají dnes už historické nahrávky Alana Lomaxe (1915 - 2002), pořízené v Itálii pro Americkou kongresovou knihovnu. Tento původem texaský folklorista nejprve společně se svým otcem Johnem Lomaxem nahrával v amerických věznicích černošské bluesmany - a v 50. letech zahájil důkladné mapování mizející evropské tradiční hudby.

Když Alan Lomax přijel roku 1953 do Itálie, setkal se tam nejen s velmi pestrými a vitálními hudebními tradicemi, ale také s obyvatelstvem, které je ignorovalo. Lomaxovým spolupracovníkem byl sběratel Diego Carpitella. Jejich expedice začala na Sicílii a pokračovala směrem na sever, nahrávky vyšly původně na třech vinylových albech, a dnes jsou k mání v mnohem rozsáhlejší podobě v edici značky Rounder (u nás Classic).

Lomax během své návštěvy pociťoval ústup lidových tradic. Jednou z příčin byla chudoba, která nejsilněji postihla nejjižnější konec italské pevniny, a nutila obyvatele k emigraci. Masová media, která šířila americkou a evropskou kulturu, začínala vytěsňovat lokální tradice. Italové se této počínající globalizační vlně nebránili, a velmi je překvapovalo, že někoho může zajímat syrová, archaická hudba italských sedláků, rybářů a námořníků. Když Lomax s Carpitellou objížděli venkov, často je vítal místní starosta, aniž by tušil, že sběratelé se budou snažit co nejrychleji uniknout oficialitám aby kontaktovali místního domovníka nebo uklízečku, kteří je daleko spíš dovedou k nejlepším místním lidovým muzikantům.

K nejplodnějším oblastem jejich putování patřila dle očekávání Kalábrie, s úzkou hrstkou bohatých statkářů a množstvím chudých a nezaměstnaných. Z americké perspektivy působil tento chudý, hornatý a zalesněný kraj na jihu Itálie jako Apalačské hory.

"I když je to zvláštní," napsal Lomax, "skutečnou italskou lidovou hudbu nezná ani italské obyvatelstvo, nemluvě o ostatním světě." Typickým příkladem jsou nahrávky přístavních dělníků z Janova, o nichž Lomax řekl: "Doslova mě to odrovnalo. Byl to improvizovaný, vícehlasý kontrapunkt, stejně komplikovaný jako cokoli z vážné hudby, a ti obyčejní lidé jej ve vínem nasáklé hospodě v janovských loděnicích zvládli se stejným přehledem, s jakým zpívají černoši v kostelích na americkém jihu spirituály."