Imarhan a Kel Assouf: Děti Tinariwen

Imarhan totiž nepocházejí z Mali, ale z alžírského Tamanrassetu, symbolicky z toho samého místa, kde se kdysi dali dohromady Tinariwen. Kel Assouf už jsou docela jiná kategorie. Založil je v Belgii usazený kytarista Anana Harouna z Nigeru, jediný Tuareg v kapele.

K posunu došlo také v hudbě. Trend interaktivního spoléhání na západní producenty obě skupiny na zdařilých čerstvých albech nabořily příklonem k insiderům: za Imarhan stojí tinariwenský baskytarista Eyadou Ag Leche, za Kel Assouf klávesista Sofyann Ben Youssef z Tunisu.

Byla to jedna z událostí, která navždy změnila podobu tuarežské hudby, její zvuk a sociální zvyky. Tuaregům se v 70. letech dostala do rukou kytara, nástroj nepatřící do jejich kultury. A skupina Tinariwen se pak podílela na revolučním přerodu tradiční hudby v kytarový rock. Legenda Tinariwen – povstalečtí rockeři s kalašnikovy na zádech – pronikla do světa, kam dopomohla i hudbě jakou dnes posloucháme a které Tuaregové říkají ishumar nebo assouf a my na Západě pouštní blues.

Pro nezasvěcené: zatímco ishumar vyjadřuje hudbu 80. let, spjatou s Tinariwen, tradičním životem na poušti, povstáními, hladomory a totální beznadějí nezaměstnaných Tuaregů v alžírských a libyjských uprchlických táborech, moderní assouf definuje mladou, vzdělanou „facebookovou“ generaci z měst, schopnou formulovat diskriminační frustrace daleko účinněji a konkrétněji.

Jednoduchá napodobovací strategie „dětí Tinariwen“ se dlouhodobě ukázala být neperspektivní. Hypnotická hudba zpívaná v nesrozumitelném jazyce tamashek začala narážet na své limity, kouzlo opojení ze saharských nomádů se vytrácelo a když během války na severu Mali dostal pořádnou ránu i romantický příběh touhy po nezávislém státu Azawad, před mladými tuarežskými rockery vyvstal nesnadný úkol – sejít z cesty nalajnované kdysi Tinariwen a vydat se po vlastní, aniž by v sobě přitom zapřeli nezměrnou úctu k jejich velikosti a vlivu.

Někdy to šlo ztuha, snaha znít jako oni převažovala, nicméně když tuarežské kytarové hudbě propadli západní rockeři a producenti, což Tinariwen s Ianem Brenannem přivedlo až k ceně Grammy, v monotónním zvuku jsme najednou slyšeli smyčce, klavír a syrovost se třeba u takových Tamikrest kočírovaných Chrisem Eckmanem přelévala až do artrocku.

Když v 70. letech, během povstání, vyměnili mladí tuarežští rebelové tradiční loutny za elektrické kytary, měli z kazet dobře naposlouchané desky Jimi Hendrixe nebo Rolling Stones. Z nedávného průzkumu portálu Afropop ale vzešlo překvapení: snad všichni kytaristé se hlásili k Marku Knopflerovi z Dire Straits. A to platí i pro dnešní generaci. Autor průzkumu se proto (s ohledem na dramatickou a rozhádanou situaci na severu Mali) odhodlal k odvážné výzvě směrem ke Knopflerovi: „Pokud přejete Sahelu mír, přijeďte tam koncertovat. To je dnes asi jediná věc, která znesvářené tuarežské kmeny dokáže sjednotit.“

Imarhan – eponymní debut (2016) |foto: Oficiální Facebook Imarhan

Ishumar byl v původním významu výraz pro mladé Tuaregy živořící bez naděje na práci v alžírských městských ghettech, pro policii nebezpečně nežádoucí potenciální válečné rebely. Slovo assouf má naopak pocitové zabarvení, jde o nedefinovatelný souhrn nostalgie, touhy, smutku, spirituálního duchovna, vyjadřujícího dění ve tmě, kam už nedosáhne zář táborového ohně. Už nesouvisí s výzvami k povstáním, ale ke vzdělání, mírovému řešení a odráží mnohem obecnější nejistoty Sahelu: islámský terorismus, drogové pašeráctví, chudobu, zaostalost a nezájem vlád na řešení tuarežských problémů.

Kel Assouf považují hudbu za poselství. Okamžité, jasné a úderné. Proto má druhé album Tikounen (Surprise) tak burácivý zvuk. Místy vyloženě zeppelinovsko-sabbathovský. Harounovi to usnadňuje belgická rocková rytmika a Youssefova těžkotonážní produkce s klávesami napasovaná na tuarežské a severoafrické rytmy, zdůrazněné využitím rýmových bubnů bendir a kovových kastanět karkabous, příslušících k tranzovní gnawa music z Maroka.

Kel Assouf – Tikounen (2016) |foto: Ingloomondo Records

Vezmeme-li do úvahy, že tuarežská hudba patřila v před-tinariwenských časech mezi ženské aktivity – muži byli hlavně za básníky – skrze kytary došlo také k genderovému přepólování, protože v moderní podobě dominovali najednou muži, zatímco na ženy zbyla úloha sboristek. Jistě si je pamatujete v řadách mnoha skupin, než se potichu vypařily.

Kel Assouf se k výraznému ženskému ječáku vrací. Na albu patří zpěvačce Toulou Kiki z nigerského Agadezu, zároveň herecké hvězdě vynikajícího filmu Timbuktu. Mimořádně působivý a nezkreslený obraz legendárního města pod nadvládnou fanatických islámských teroristů od mauritánského režiséra Abderrahmane Sissako získal nominaci na Oscara, sedm Césarů, soutěžil v Cannes a hudebně se na něm podílel malijská zpěvačka Fatoumata Diawara. Skupina Kel Assouf nepřibrala Toulou Kiki z důvodů zvýšení pozornosti. Ve všech skladbách se s tuarežským rockem šťastně potkává.

Anana Harouna pochází z Nigeru, v 90. letech prošel tamním tuarežským povstáním, ale od roku 2006 žije v Bruselu. Dobře tedy ví, jak oslovit a zaujmout západní posluchače. Kytarista Iyad Ag Ibrahim aka Sadam se skupinou Imarhan tak do široka necílí, oslovuje hlavně druhou generaci ishumar, dětí malijských exulantů narozených v Alžíru.

Moderní assouf Imarhan se ale od „starých ishumar“ odpoutalo a na debutovém stejnojmenném albu se otevřelo novým vlivům funky, jazzu, alžírského stylu rai, blues a rocku. A dobrý postřeh přidal i britský publicista a velký znalec Tuaregů Andy Morgan: „Liší se ve všem. V oblékání, názorech, perspektivách a slangu.“ Na koncertech vystupují Imarhan v kožených bundách a džínách, čímž prý nejlépe reprezentují tuarežskou mládež ve městě Tamanrassetu, kde šestice společně vyrostla, vychodila školy a žije.

Název skupiny lze volně přeložit jako „the ones who care about me“ a vyčteme z něho solidární sounáležitost s Tuaregy z okolních zemí. Hudebně ale Imarhan píší už vlastní sebejistý příběh, nic na tom, že úzce spjatý s Tinariwen. Když se jejich kytarista Ibrahim Ag Alhabib vrátil během války na severu Mali domů, na turné ho zastoupil Sadam, jinak bratranec tinariwenského basisty Eyadoua Aga Lecheho. Ten nad Imarhan držel od začátku ochrannou ruku, podpořil je ve snaze odstřihnout se od „otců tuarežské kytarové hudby“ a vyprodukoval jim debutové album Imarhan. Věc dosud naprosto nevídaná.