Martin Green: Tradiční skotský folkař nebo svéhlavý agent dekonstrukce?
Skotského akordeonistu považuje scéna anglického folku za svéhlavého agenta dekonstrukce. Už léta rozfoukává konzervativní dusno, provokuje inovativními nahrávkami a přesahy do současné avantgardy, klasiky nebo rocku. Greenovo nové album Flit pak doslova rozřezává glitch elektronika.
Skladatele a konstruktéra elektro-akustických nástrojů Martina Greena najdeme v kolonce tradiční anglický folk: že to nedává moc velký smysl, víme od koncertu jeho domovského tria Lau na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou.
S houslistou Aidanem O’Rourkem a kytaristou Krisem Dreverem odehráli technicky brilantní, do dravě složitých nebo naopak minimalistických ploch rozpínající se hudbu, jen velmi přibližně považovanou za tradiční folk. Každý ze členů vedle "dýchání pro trio" sleduje současně vlastní vize: Martin Green bezpochyby ty nejambicióznější a nejodvážnější. Až to mnohé často vede k údivné otázce: Green folkař? Děláte si srandu?
Multimediální představení Crows’ Bones objednané experimentální scénou Opera North z Leedsu šokovalo nejen tématem – až morbidní fascinace temnotou a smrtí - dechu se nedostávalo hlavně z drásavého „folk noise“: kombinace akustických nástrojů a hlasů s disonantní a rozpínající se elektronikou, strašící o nic méně než duchařské příběhy. Na cestu do nejtemnější duše anglického folku posetou mrtvolami se s Greeem vydaly dvě zpěvačky: manželka Inge Thompson a Becky Unthank ze skupiny The Unthanks a ze spousty muzikantů, včetně zahraničních, vyčníval především kytarista a studiový mág Adrian Utley od Portishead.
Odpor tradičnějšího folkového křídla a vytřeštěné oči většinového publika společně ustáli, než se ovšem stačili všichni vzpamatovat, přišel Green, zasažený uprchlickým děním, s dalším multimediálním projektem: Flit – zhudebněnými příběhy „lidského pohybu po celém světě“, popravdě, nekompromisní reakcí na nucenou válečnou migraci. Texty podložené osobními vzpomínkami – Greenovy prarodiče pocházejí z vídeňské židovské komunity – a drsným vnímáním uprchlické krize napsali k tomu vyloženě povolaní písničkáři Karine Polwart, Anaïs Mitchell, Sandy Wright a Aidan Moffat.
Přibyl-li do sestavy baskytarista Dominic Aitchison z post-rockové skotské kapely Mogwai, znamená to jediné: pokyn k posílení halucinogenní glitch elektroniky, meandrujících syntezátorů, šumů a psychedelie, jakoby dočasně, s ohledem na dramatickou dobu, všichni odložili myšlenku na posluchačskou vstřícnost.
Avantgardní nesrozumitelnosti nicméně album spolehlivě vzdoruje: hlasy Becky Unthank a nově skotského Adama Holmese vnášejí do temné apokalypsy rysy života. Ne vždy úlevně, konfrontace s pohlcujícími texty o utrpení, zoufalství, holocaustu a tragédiích i je vede ke zpěvu beroucímu nás do emočního zajetí. Obavy z přenosu multimediálního představení završeného unikátní animací, videomapingem a stroboskopickou palbou skotské dvojice whiterobot (Will Anderson a Ainslie Henderson) do albového formátu se jako v předchozím případě ukázaly být liché. Z poslechu vyplývá, že s Flit se Greenovi podařilo vytvořit další umělecké hudební dílo.
Nejposlouchanější
-
Raymond Radiguet: Ďábel v těle. O skandální a nerovné lásce mladíka a vdané ženy
-
Ivan Jelínek: Velikonoční mystérium. Ke 100. nedožitým narozeninám Jiřího Adamíry jako Piláta
-
Zdeněk Svěrák: Posel hydrometeorologického ústavu. Komedie o jednom mystifikátorovi v důchodu
-
Imre Kertész: Člověk bez osudu. Svědectví malého chlapce o životě v nacistickém koncentračním táboře
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.