Ladislav Dvořák: Hvězdy na dně šachty. Všednodenní příběh z šedesátých let

Spisovatel Ladislav Dvořák, „tvářista“ a signatář Charty 77,  je jedním z typických představitelů „rozptýlené generace“ české poválečné literatury. Když na počátku 50. let označil marxistický literární kritik Ladislava Štoll básnickou tvorbu Ladislava Dvořáka cejchem příslušnosti ke „shnilé větvi české poezie“, bylo o životě tohoto autora v ohradě komunistického režimu prakticky rozhodnuto. S výjimkou krátkého období v liberálnějších 60. letech nemohl Ladislav Dvořák, absolvent filozofie a bohemistiky na Filozofické fakultě UK, pracovat ve svém oboru ani publikovat svou literární tvorbu. Pádu režimu se bohužel nedožil. Zemřel předčasně v roce 1983.

Přestože dílo Ladislava Dvořáka není dnes mezi veřejností známo tak, jak by si zasloužilo, není pochyb, že patří k tomu podstatnému, co v druhé polovině 20. století v české literatuře vzniklo. Překladatelka Věra Dvořáková, která se svým manželem sdílela dobré i zlé od 50. let, ve své knize Co si pamatuju připomíná vedle „slušné dávky bohémství“ Dvořákovu solidnost a „jakousi venkovanskou nepohnutelnost, až zarytost, která ho činila věrohodným.“ Tuto v dobrém slova smyslu nepohnutelnost a věrohodnost nacházíme jak v jeho životních postojích, tak i jeho literární tvorbě, ať už se jedná o poezii, povídky nebo tvorbu pro děti.