Jste-li dosti trpělivý...

„Jste-li dosti trpělivý čekati na této ubohé kouli, až si vypěstuji sílu divotvorce“ – citátem z dopisu Anny Pammrové Otokaru Březinovi začíná rozhlasové pásmo, které se pokouší vykreslit z perspektivy roku 2010 portrét české spisovatelky, filozofky a mystičky (1860-1945), která od r. 1899 až do smrti žila na lesní samotě na Žďárecku u Tišnova. Není to první pořad, který je pozoruhodné osobnosti věnován. V cyklu stanice Vltava Schůzky s literaturou jsme r. 2000 vysílali pásmo Žena s duší lesa, které bylo pokusem o hlubší vhled do problematiky. V loňském roce zase na stanici Praha dokument Na samotě u Havlova, vyprávějící příběh Pammrové a citující z korespondence žďárecké poustevnice s rodinou Havlových, která měla své letní sídlo na vzdálenost rokle. Přestože i řada drobnějších pořadů téma ohledávala, Pammrová si uchovává své tajemství. Není snadné jí porozumět. Totéž platí o jejích spisech. K dispozici jsou i deníkové záznamy, které při psaní tetina životopisu využila její neteř Alma Křemenová. Nejpřímočařeji a mnohdy nejsrozumitelněji se však člověk vyjadřuje v dopisech. Proto je knižní vydání korespondence s Havlovými, které loni realizovala Společnost Anny Pammrové, vděčné pro širší publikum. Mezi adresáty Pammrové dopisů je jeden nejvzácnější – básník Otokar Březina. Jeho dopisy byly publikovány často, v úplnosti r. 2004 v dvousvazkové Korespondenci Otokara Březiny v edici Petra Holmana. Ten nám nyní poskytl část nálezu, jejž nazval „největším, vždyť mnohem déle než celé jedno století s napětím očekávaným překvapením“, tedy souboru „francouzsky, německy a česky psaných úplných i ve fragmentech se vyskytujících originálů dopisů Anny Pammrové Otokaru Březinovi, až do dnešní doby, mj. (a nota bene) přesně do roku 150. výročí narození Anny Pammrové, nepřístupných a mnohými badateli již dávno považovaných za ztracené.“ Citace z dopisů i okolnosti nálezu se objeví v našem pořadu. Dáme-li si do souvislostí další poznatky, můžeme se domýšlet, na jakých duchovních základech stál jejich vzájemný vztah i osobnostní či spíše nadosobní rozvoj Pammrové. „Samota je proto mým živlem, že umožňuje koncentraci a sblížení s bytostmi vzdálenými,“ píše Emilii Havlové v prosinci 1920. Vydáme se tedy, s pomocí diplomové práce Zuzany Ticháčkové Filozofický text a metafora u Anny Pammrové (2008), po cestě, která nám snad umožní pochopení záměru, jehož naplňování Pammrová věnovala čtyřicet poustevnických let ve žďáreckých lesích.