Uljana Wolfová: Tvůj čtenář, tvůj opětovný pachatel

Dnes v noci poteče krev, budou se řezat končetiny a do země zakopávat položiví lidé. Obrazy, nikoli až tak nepodobné těm, jež v našem století zanechávají po sobě sebevražedné útoky na tržištích Izraele či Iráku, za nimiž se však dnes ve Světě poezie skrývá renesanční Shakespeare a současná křehká dívka. Křehkou dívku, ještě nedávno studentku anglistiky, doslova posadilo za stůl a nad papír krvelačné Shakespearovo rané drama Titus Andronicus. Kdo je zná, tomu zatrne nad dvěma Góty, kteří si své pudy msty a pohlaví ukájejí na římské dcerce Lavinii, již nejen zhanobí, ale také jí vyříznou jazyk a useknou ruce, až z paží vyprýští potoky krve - aby zneuctěná ani znameními nemohla vyzradit své prznitele otci Titovi.

Se štvanicí, která se dramatem žene hlava nehlava, kuje však autorka své pikle, uchvácená, zhrozená, vznícená k vlastnímu běsnění v drápech řeči. Po prvních třech básních si na chvíli oddechneme teď už v současném nemocničním pokoji, abychom zvážili obě možnosti, jež nám kynou či hrozí v narkóze: procitneme? neprocitneme? Rozhodně ale nabereme dech před finálem tří posledních textů situovaných do polské Krzyzowé neboli slezského Kreisau s pohnutou minulostí druhé světové války, kde se nyní vztekají, vyjí, řvou, vřeští, slintají a koušou doufejme přece jen už leda psi, aby si slova, štěkavá, poezií ulevila. . . nebo poezií popravdě byla?