Vladimír Piskoř představuje finského spisovatele Asko Sahlberga

„Motivace, proč se někdo stane literátem, může mít různé kořeny,“ říká Asko Sahlberg. „Když u mě v osmi letech propuklo astma, musel jsem hlavně v zimě trávit dlouhé dny zavřený doma, zatímco ostatní děti si hrály venku. Tehdy se ze mě stal horlivý čtenář a nadšený sepisovatel kdečeho. Bylo mi tuším devět, když se nás ve škole ptali, čím by kdo chtěl být, až vyroste, a já odpověděl, že spisovatelem“. Asko Sahlberg: Ze tmy ke světlu

Finský spisovatel Asko Sahlberg se narodil roku 1964 v Heinole, nicméně k rodnému místu nijak nepřilnul, rodina se často stěhovala. Možná odtud pramení pozdější pocity vykořeněnosti a neukotvenosti, které se výrazně promítly i do jeho literární tvorby. Po maturitě na gymnáziu vyzkoušel práci novináře, reklamního textaře, redaktora. Svět médií mu ale přinesl rozčarování, takže od počátku devadesátých let se několik let toulal po Finsku. Žil v zapadlých koutech a dělal, co se zrovna namanulo, například ošetřovatele v psychiatrické léčebně nebo v pečovatelském domě. Na podzim roku 1996 odjel do Švédska, kde žije doposud, a teprve tam začal uskutečňovat svůj dávný dětský sen.

Prvotina - román Hlas tmy (2000) překvapil čtenáře i kritiky svou vyzrálostí. Asko Sahlberg v něm zachytil problém člověka, který se ocitá v cizí zemi a obklopen cizí kulturou i jazykem ztrácí pojítka k vlastní minulosti.

Ani ne rok po prvotině vydal víc než třísetstránkový román Zbloudilí, příběh plný násilí, zločinu a beznaděje. Prostřednictvím ústřední dvojice z okraje společnosti Sahlberg rozebírá podstatu morálky, jakož i příčiny a důsledky správné či nesprávné volby. Zlo v lidech je podle něho relativní, jakýkoli čin sice lze odsoudit, ale veškeré lidské soudy ve jménu morálky jsou přinejmenším stejně zpochybnitelné – „někdy se prostě nevede, a to může potkat každého“.

V roce 2002 na sebe upozornil brilantní novelou Pírko o bezbranném člověku vydaném ostatním na milost. Sahlberg v ní odvážně experimentuje s jazykem, jen aby čtenáři umožnil nahlédnout na svět očima mentálně postiženého člověka. Novela, která vyšla i česky v roce 2005, však není jen obžalobou nelidského ústavního zacházení. Jakkoli se vychovatelé jeví krutě, tak vlastně představují náš svět, protože na mechanismy prosazování moci a síly v mezilidských vztazích můžeme narazit všude. V roce 2004 vydal spisovatel svůj doposud nejrozsáhlejší román Doubrava, v němž představuje vlastní pohled na finskou občanskou válku a zabývá se rolí náhody jako hlavního určovatele lidského údělu.