V Klubu rozhlasové hry vysíláme Federica Felliniho

Své rodné město Rimini, jemuž složil největší hold ve svém nezapomenutelném filmu Amarcord, opustil Federico Fellini sotva odmaturoval. Jak sám vzpomínal, neměl v té době ještě ponětí, čemu se v životě bude věnovat: „připadalo mi, že nikdy nebudu dospělý a v podstatě jsem se nemýlil“.

V Římě, kam v roce 1937 odešel, se zpočátku protloukal jako karikaturista a reklamní kreslič, než zakotvil u novin. Později se začal prosazovat jako scenárista u filmu, na dráhu režiséra, jehož bytostnou vlastností, jak se mu tehdy jevilo, musí být záliba v tyranském ovládaní druhých, však tehdy ještě ani nepomyslel. Málo se ví, že ve válečných letech se sblížil s rozhlasem. Pro rozhlasovou společnost EIAR psal scénáře skečů, komedií a seriálů. V rozhlasové budově také došlo jednoho dne roku 1942 k osudovému setkání. V kanceláři šéfa programu potkal mladý a úspěšný rozhlasový autor začínající herečku, která se právě začala prosazovat v rozhlasovém dramatickém programu. Ta herečka se jmenovala Giulietta Massina a stala se nejen jeho celoživotní partnerkou, ale i stálou protagonistkou jeho filmů.

Přestože rozhlasová scenáristika byla pro Felliniho vítaným zdrojem obživy, nebral ji nikdy na lehkou váhu, o čemž svědčí i skutečnost, že rozhlasové scénáře podepisoval vždy celým jménem, zatímco pod novinové články připojoval pouhé Federico. Ve čtyřicátých letech dvacátého století napsal desítky rozhlasových programů, od nejdrobnějších skečů až po rozhlasové hry, v archivu se jich však do dnešních dnů zachoval pouhý zlomek. Po válce už se Fellini věnoval výhradně filmu a ještě za svého života se stal legendou. Jeho rozhlasová éra pochopitelně skončila v zapomenutí.

Zájem o Felliniho rozhlasovou tvorbu přišel až v následujícím století. V italském veřejnoprávním rozhlasu RAI režisér Idalberto Fei postupně natočil pět dochovaných Felliniho rozhlasových her. Jeho inscenace hry Mimořádný program číslo 7 získala v roce 2001 prestižní ocenění festivalu Prix Italia. Hru v následujícím roce režíroval v Českém rozhlase Ivan Chrz s excelujícím Miroslavem Donutilem v postavě cholerického režiséra. V dalších letech pak následovala krátká hra o nenaplněné lásce Milostné dopisy a hra složená z několika nostalgických a komických příběhů Lavička v parku, obě v režii Hany Kofránkové.