Osudy Jiřího Hraše aneb vzpomínky moudrého režiséra

V roce 1954 absolvoval na katedře režie DAMU. Po několika působištích přichází do Československého rozhlasu, kde se stává vedoucím režisérského střediska Hlavní redakce politického vysílání. Do jeho práce patřila zejména každodenní příprava hodinového pásma těžkopádných příspěvků, které se jmenovalo Rozhlasové noviny. „Psal se rok 1960 a my se pokoušeli ten betonový monolit proměnit v opravdu aktuální vysílání, které bude reflektovat problémy doby. Leč srpen osmašedesátého tuto snahu spolehlivě zmrazil,“ vzpomíná Jiří.

V lednu 1970 tedy Jiří Hraše požádal o uvolnění z funkce. „Měl jsem si vybrat datum, ke kterému odejdu. Řekl jsem 23. června. Šéf Stanislav Vokál se zeptal, proč právě třiadvacátého? Odpověděl jsem, že to bude přesně v den desátého výročí mého nástupu do rozhlasu.“ Do budovy na Vinohradské ulici se vrátil až po listopadu 1989, kdy společně s redaktorkou Jarmilou Lakosilovou připravoval úspěšnou vltavskou řadu Souvislosti. Podílel se i na několika pozoruhodných rozhlasových kompozicích: rekonstrukce záznamu vysílání z pohřbu TGM, mozaika Konec války v Evropě, obnovená premiéra Burianových voicebandů…

Já jsem Jiřího poznal v roce 1994, kdy jsem coby kandrdas poprvé přijel na přehlídku publicistiky a dokumentu REPORT. Okamžitě mě upoutala jeho schopnost analyzovat a stručně pojmenovávat klady i slabiny vyslechnutého opusu. V případě mého pořadu tehdy jednoznačně zaznívaly výhrady a nedostatky, proto jsem odjížděl s pocitem, že je Jiří nerudný pantáta, kterému se nikdo nezavděčí. Opak je pravdou! Jiří Hraše není nerudný, není ani nevděčný. Je to moudrý režisér, jehož životní pouť budeme v pěti dílech ve vltavských Osudech sledovat.