Příliš hlučná samota. Vynikající dramatizace klíčové novely Bohumila Hrabala

Část hanťovské životní zkušenosti, totiž nucenou spoluúčast na ničení vlastního milovaného světa, zažil režisér a dramatizátor Ivo Krobot na vlastní kůži. Za účast na nepovolené akci strávil v roce 1971 několik měsíců ve věznici na Borech a v tamní knihárně vyřezával několik divadelních kapitol z čerstvě vytištěného devátého dílu Československé vlastivědy – jednu z nich napsal Krobotův milovaný teatrolog a učitel Bořivoj Srba.

I tahle okolnost vedla Bohumila Hrabala k tomu, že režisérovi udělil svůj souhlas k inscenaci knihy, o níž svého času Pařížan Petr Král v Le Mondu výstižně napsal, že je to dílo, v němž Hrabal nejméně slovy řekl nejvíc.

Problém, s nímž se Ivo Krobot musel vypořádat především, byla forma Hrabalova vyprávění – v knize je ztvárněna jako monologický výpovědní proud rozdělený do osmi částí. Převést reflexivní Hanťovu výpověď do dramatického tvaru na scéně Divadla U stolu pomáhali Jan Kolařík jako Hanťa, Pavel Zatloukal jako jeho Šéf, v epizodních rolích herečky Martina Krátká a Kateřina Dostalová, Michal Bumbálek, Cyril Drozda a další. Hudbu složil rocker Zdeněk Kluka a do představení vstupuje vlastním autentickým hlasem i sám autor: Bohumil Hrabal. To všechno a trvalá životnost hanťovského tématu rozhodlo pro vytvoření rozhlasové verze, či spíše rekonstrukce divadelní inscenace.

O co nám šlo? Přenést poetiku Hrabalovy prózy do živého rozhlasového tvaru a přitom nepoškodit smysl groteskně donkichotského příběhu muže ze společenského dna, jehož práce i záliba v knihách tvoří jeden pól košaté zpovědi, na níž jsou navlečeny korálky epizod jeho lásek, rodinných vzpomínek, styků s vědci, vyhozených z ústavů k práci kanálníků, návštěv poloslepého badatele sbírajícího divadelní recenze z tisku 30. let minulého století i kamarádů z hospody. Obrana svobody být sám sebou v proměnách světa je nakonec trvalým tématem moderní doby.