Filozof ve věku nesvobody

„Tak jako žádná umělecká akademie neudělá z člověka malíře, tak ani fakulta nemůže udělat z člověka filosofa. Ovšem, že technika celý můj vývoj velmi zdržela, byla však dobrá, protože mi ukázala cestu vědy a maloměšťácký svět, který mě vždy odpuzoval.“ Tato slova si poznamenal filosof Josef Šafařík, prostějovský rodák, který zemřel před dvaceti lety ve věku 85 let. Vystudovaný inženýr, který se už v roce 1938 rozhodl pro svobodné povolání a věnoval se filosofii a esejistice. Celý svůj život prožil v Brně, v blízkosti filosofické fakulty, kam až do roku 1990 nesměl vstoupit.

V roce 1947 vydal svoji první knihu Sedm listů Melinovi, která byla oceněna v soutěži nakladatelství Družstevní práce, o rok později však byla stažena z prodeje. Až do roku 1990 nesměla jeho díla vycházet – výjimkou byl rok 1967, kdy mohl vydat svůj esej Člověk ve věku stroje. Josef Šafařík ovlivnil svým myšlením řadu známých osobností – k jeho odkazu se hlásili Václav Havel, Antonín Přidal anebo básník Jiří Kuběna. Po roce 1990 mu byl udělen čestný doktorát Masarykovy univerzity v Brně a Řád Tomáše G.Masaryka. Dočkal se ještě vydání svého rozsáhlého vzpomínkového eseje Cestou k poslednímu, který vyšel v roce 1991 v nakladatelství Atlantis. Svůj postoj k politice vyjádřil Josef Šafařík mnohokrát, např. i těmito slovy: „Umělec má promlouvat svým dílem a politiku přenechat politikům.“

Nahlédneme také do deníku jeho manželky Anny, s níž prožil celý život, a v němž je i záznam z dopisu, který od svého manžela Josefa dostala: „Jestli se smrtí vše končí a já už nemám být s Tebou dále i po smrti, chci být raději atheistou. Jaké by to bylo pro mne nebe, kdybych Tě ustavičně hledal?“

V pátečním večeru uslyšíme ze záznamu rozhovor Josefa Šafaříka s Antonínem Přidalem, vzpomínku Václava Havla, muzikolog Miloš Štědroň připomeneme Šafaříkův vztah k hudbě, například k oblíbenému Janáčkovi a Debussymu. Páteční večer připravila Olga Jeřábková.