Felix Hartlaub: Viděno zdola (1/8)

Hartlaub byl vzděláním historik a jako takový byl časem přidělen jako archivář do Zahraniční kanceláře v Paříži a později (1942) se náhodou dostal do funkce písaře válečného deníku Hitlerova hlavního stanu. To byla výjimečná, vyhrocená, ba přímo děsivá situace: člověk Hartlaubovy kultury, nesmírně senzitivní, intelektuálně vyspělý, meditativní typ, plod skleníkového ovzduší německého měšťanského humanismu stojí oděn v uniformu v samém centru válečné mašinérie, je sice jaksi na periferii vlastního válčení, ale přece dokonale „při tom“. A k tomu je ten člověk nadán výjimečně pozorným zrakem a podivuhodnou schopností slovem vyjádřit viděné.

Logo|foto:Český rozhlas

S nechápající hrůzou zírá Felix Hartlaub na skutečností války („Na skutečnosti světové války jsem i přes veškeré politizování jednoduše nebyl připraven, jsem zcela zaskočen,“ píše v dopise). Jeho korespondence a deníky nejsou cenné jen jako dokument (vysoké umělecké úrovně) z prostředí až senzačně zajímavého. Od válečné literatury, jak ji známe, se liší tím, že tu jde o aktuální obraz dění zevnitř a zároveň o symbolický obraz typické situace německého člověka – mladého vzdělance. Hartlaubovy záznamy „kolísající mezi básní v próze a satirickou reportáží“ (jeho charakteristika) jsou přesvědčivým svědectvím vnitřní situace člověka „v obklíčení“. Intenzívní pocit osamělosti, patrný jasně už u mladého Hartlauba, má být překonán exaktním záznamem, přepisem reality, a skutečně, zejména v závěru, ústí jeho zážitky v komplexní zobrazení obecné válečné situace jakožto podobenství s obecnou platností.

Osmidílnou četbu na pokračování z vlastního, dosud nevydaného překladu připravil Miroslav Stuchl. V režii Jaroslava Kodeše účinkuje Lukáš Hlavica.