Bohumil Hrabal: Proluky

Hrabalova tvorba je neobyčejně silně a neskrývaně zakotvená v jeho biografii. Jeho rodina, původ, životní zkušenost, měly velký význam pro utváření jazyka, motivy a dějové prvky jeho prózy. Nejinak tomu je v trilogii, v níž vypravěčkou je autorova žena Eliška. Román Proluky (Praha, Edice Petlice 1986, Toronto, 68 Publishers 1986, Praha, Československý spisovatel 1991), který je třetí částí trilogie, zaznamenává období od vydání autorovy první knižně uveřejněné povídkové sbírky Perličky na dně (1963) po počátek 70. let, kdy se Bohumil Hrabal spolu s mnoha jinými stává „spisovatelem v likvidaci“ a kdy také opouští libeňský byt v domě Na hrázi „věčnosti“. Děj se přenáší do Kerska i s jeho obyvateli a návštěvníky, do děje proniká i nová politická situace po okupaci „spojeneckými“ vojsky. Hrabal zde rovněž píše o Vladimíru Boudníkovi, Karlu Maryskovi a Egonu Bondym, připomínají se opět autorovi rodiče a strýc Pepin, či spisovatelé Arnošt Lustig a Heinrich Böll, s nímž Bohumil Hrabal prožívá 21. srpen 1968.

Normalizační sedmdesátá léta jsou pro Hrabala a jeho přátele obdobím stáří, zmaru a zkázy. Ve Sběrných surovinách, kde nyní pracuje Hrabalova manželka, se znovu hromadně ničí celé náklady zakázaných knih. Hrabalovi přátelé a příbuzní umírají, on sám je nemocen a musí se podrobit nemocničnímu léčení. Rozsáhlá epizoda ze života ochrnutých invalidů slouží jako metafora života v znormalizovaném Československu: ačkoliv jsou plni energie a vůle žít, jsou upoutáni na kolečkovou židli a s existencí, jež je podle Hrabalových slov „svazuje do kozelce“ se prostě musí smířit. I svázán do kozelce však lze žít, soudí Hrabal: nejhorší je ovšem, než si člověk zvykne. Závěrem knihy dochází k určitému zklidnění: motivy zkázy a úpadku mizí.