Jiří Sopko: Výtvarný talent už nehraje roli. Chybí mi osobnost

Jiří Sopko vzpomíná na dětství strávené na Zakarpatské Ukrajině a na úrodném Žitném Ostrově. Později se rodina stěhuje do Kladna, odkud pochází jeho matka. Šedé město, kde vše pokrýval popílek z hutí a fabrik, budoucího malíře silně ovlivnilo, stejně jako výtvarník Karel Souček, u něhož se malý Jiří učil základům kresby. Když se rozhodoval o dalším studiu, přirozeně padla volba na Střední výtvarnou školu Václava Hollara, odkud později pokračoval na pražskou AVU. Jeho učiteli tam byli pedagogové, kteří patřili ještě k prvorepublikové generaci. Výtvarné směřování Jiřího Sopka, zejména jeho vnímání barevnosti, silně ovlivnil pobyt na Kypru. Vzpomíná také na svého celoživotního přítele Karla Nepraše, s nímž dlouhá léta spolupracoval na architektonických zakázkách. Společně navrhovali dekorace z keramiky a kameniny.

Mezi temná období patří v životě Jiřího Sopka 70. léta minulého století, kdy nemohl vystavovat. Satisfakcí byla doba po roce 1989, kdy se opět mohl umělecky realizovat a současně dostal příležitost předávat své zkušenosti mladé malířské generaci, neboť se dvakrát po sobě stal rektorem AVU.

Z inspirativních pobytů, zmiňuje Jiří Sopko při svém vyprávění Benátky a další místa, kam se rád vrací, vypráví o pobytu v Japonsku, o své vášni pro monografie a také o oblíbených malířích, kteří ho celý život provázejí, jako je Jasper Johns, David Hockney či Howard Hodgkin. Vyjadřuje se i k současnému umění. „Mám silné podezření, že výtvarný talent přestal hrát rozhodující roli,“ říká Sopko, kterému nejvíce chybí výtvarná osobnost.

Řada děl je anonymní, zaměnitelná, přitom umění musí být osobní výpovědí, uzavírá malíř s tím, že důležitá je pro něho touha vracet se k určitému dílu, potřeba vidět ho znovu a znovu. Protože „na dobré věci se člověk může dívat pořád.“