Bill Evans – Nekonečný klavír 3/4

1. díl, 2. díl, 3. díl, 4. díl

Tehdy naposledy v sestavě: Sam Jones (kontrabas), Philly Joe Jones (bicí nástroje). Půl roku nato Bill Evans sestavil nové trio v obsazení: basista Scott LaFaro, bubeník Paul Motion a tehdy se zrodila kolektivní simultánní improvizace. Počínaje tématem podněcoval Bill Evans svoje spoluhráče k tvůrčí hře. Ať už improvizovali na Evansovy skladby nebo na jazzové standardy, permanentně sólovali a zároveň se doprovázeli. LaFaro na kontrabas hrál s kytarovou lehkostí, Motian žil v polyrytmech a z bubnů dokázal vykřesat téměř akordovou harmonii.

Všechny tituly alb Evansova tria pro Riverside jsou vynikající: Portrait In Jazz (1959), Exploration (1961), k vrcholům patří Sunday at the Village Vanguard, Waltz For Debby, alternativní snímky At the Village Vanguard (vše 1961): Deset dnů po nahrávce z Village Vanguard, kde někteří návštěvníci klubu doprovázejí skvostnou hudbu permanentním brebentěním, zahynul Scott LaFaro při automobilové nehodě. Bill Evans se z tohoto šoku vzpamatovával rok, pak si vybral kontrabasistu Chucka Israelse a společně s Paulem Motianem natočili zdařilá alba Moon Beams a How My Heart Sings! (obě Riverside, 1962).

Kongeniální otevřené dialogy Billa Evanse s kytaristou Jimem Hallem jsou další kapitolou přinášející alba Undercurrent (dnes Blue Note, 1962) a Intermodulation (Verve 1966). Pro Halla je typický „pianistický“ způsob kytarové hry. S vynalézavostí architekta staví z moderních harmonických postupů. Jeho jiskřivý doprovod je spíše kontrapunktický nebo lineární než paralelní. I v krkolomných tempech hrává na každou dobu jiný akord a nelze než němě obdivovat jeho harmonizační vynalézavost. Evansovou i Hallovou doménou jsou balady volných temp, muzikálnost prověřující více než rychlé skladby. Rytmicky jsou oba pevní v kramflecích a jemně swingují.

(Přejato od časopisu Harmonie č. 2/1998; s laskavým svolením šéfredaktora Luboše Stehlíka)